Skip to content

Dějiny židovské Evropy

07/03/2010

Dějiny židovské Evropy

Petr Cibulka


Přípravy židů k průniku do Evropy

V 5. století n.l. se Římská říše rozpadla na několik nových státních útvarů, do jejichž čela se probojovali generálové římských sborů, které se tvořili z tzv. „barbarských národů“, usídlených na římských hranicích. Jestliže se však zřítila ústřední římská moc, neznamená to, že přestaly existovat římské instituce. V nových státech i nadále platily římské zákony, listiny se i nadále vypraco­vávaly ve spisovné latině, i nadále se vybíraly staré římské daně. V zemích ještě dlouho obíhaly staré římské mince s podobiznou císaře a ve všech větších městech nepřestala existovat římsko-katolická biskupství s církevními školami.

Po sesazení posledního římského císaře v roce 476 se římskému generálovi gótského původu Theodorovi Velkému podařilo vytvořit na italské půdě nový státní útvar. Ten se však po 100 letech stal kořistí Byzantinců, severní Itálie byla potom krátce nato dobyta germánským kmenem Langobardů, jejichž jmé­no dodnes nese Pádská nížina. Karel Veliký přičlenil území posledního langobardského krále ke své říši a v roce 800 byl papežem korunován na císaře. V roce 962 získal císařskou korunu saský král Otto Veliký, který na 300 let spojil císařství s Německou říší.

Na území dnešní Francie sídlil keltský kmen Galů. V roce 52 je porazil Julius Gaius Caesar a připojil jejich území k Římské říši. Po zřícení římské moci přešla vláda Galie do rukou generálů kdysi pomocného sboru románských Franků, kteří dali zemi nové jméno Francie. V roce 768 nastoupil na francouzský trůn Karel Veliký, od roku 800 císař. Po jeho smrti v roce 814 se jeho katolické císařství rozpadlo na tři části: západní se stala historickým jádrem dnešní Francie, východní zase dnešního Německa a ze střední vznikli dnešní Belgie, Holandsko, Lotrinsko, Burgundsko a Savojsko.

Pyrenejský poloostrov se jako hispánská provincie stal též součástí Římské říše. Během všech těchto hlubokých změn zůstávali židé bokem. Jsouc vyhnáni Římany z Palestiny rozptýlili se po celém území Římské říše ve skupinách, tvořících malé obce tzv. kahaly, a věnovali se svému oblíbenému obchodu a peněžnictví. Válečné události však uvedly do pohybu také jejich kahaly. Skupiny židů táhly za postupujícími vojenskými jednotkami a pohotově zkupovali od vojáků uloupe­né zboží a od velitelů válečnou kořist. H. Milman na str. 214 díla „Dějiny židů“ píše:

„Máme dostatek důkazů, že jedno obchodní odvětví padlo skoro výhradně do rukou židů – evropský vnitrozemský obchod s otroky. Není možné si ne­myslet, že tento kuriózní stav vyvolával v mysli horlivého Izraelity zvláštní druh pomstychtivosti. Zatímco jejich předcházející křesťanští páni, či alespoň předcházející vládcové naříkali nad zpustošenými poli, zbořenými chrámy a vyloupenými kláštery, on uprostřed všeobecné zkázy bohatl tím, že pro svoje služby za nejnižší ceny kupoval nejkrásnější křesťanské mladíky a dokonce i urozené děvy, nebo hnal tlupy otroků na rozličné trhy, kde se ještě stále daly dobře zpeněžit.“

První židovská država v Evropě – Maury okupované Španělsko
První dva kalifové, tj. Mohamedovi nástupci, zorganizovali všechny arabské ozbrojené síly a pod heslem „Korán nebo smrt“ táhli na výboje. Na severu ztroskotalo jejich úsilí na pevných hradbách Cařihradu, na západě však prošli celou severní Afrikou, překročili Gibraltar, v roce 711 v bitvě u Xeres de la Frontera porazili vojsko hispánského krále, překročili Pyreneje a zaplavili jihozápadní Francii. V roce 732 byli však v bitvě u Poitier na hlavu poraženi francouzskými bojovníky a vytlačeni zpět za Pyreneje. Židovský autor Joachim Prinz ve svých „Židovských dějinách“ (Berlín, 1931, str. 105) píše:

„Je možné zazlívat židům, že s touhou čekali na osvobození a že radostně jásali, když v roce 711 přinesla bitva u Xeres de la Fontera arabské vítězství a zahájila novou éru židovských dějin Španělska? Dějinám se nepodaří doká­zat, zda je pouze pověstí ta zpráva, podle níž zvláštní židovský oddíl pod velením muže jménem Jehuda táhl Arabům naproti. Už v Africe se s nimi spojil a potom po jejich boku dobýval zemi. Jisté však je, že židé okamžitě ­nabídli Arabům své služby, a že Arabové tuto nabídku s největší radostí vy­užili, protože židé znali zemi, ovládali jazyk, představovali faktor hospodářsky velmi aktivní a svým smýšlením dostatečně spolehlivý. A tak ve Španělsku začíná netušený rozmach židů, který nebyl jen kulturní. Je nesprávné zobrazovat židovskou epochu ve Španělsku jen jako epochu literárního rozkvětu, dobu hebrejského básnictví, takže vzniká dojem, že židé ve Španělsku byli během tohoto rozkvětu jen krasodušští estéti. Důležitější je naopak pouká­zat na to, že podstatným rysem této doby je vytvoření židovského typu, který v židovských dějinách po zničení říše tvoří výjimku a má mimořádný význam až po současné dny: typ žida-politika, žida-státníka a žida-finančníka.“

Určitě nebudeme daleko od pravdy, jestliže budeme předpokládat, že podobným způsobem pomáhali deportovaní židé už perskému králi dobýt Babylon. Tento židovský ráj ve Španělsku trval 700 let. Židé zaujímali význačné po­stavení nejen v obchodě, dopravě a finančnictví, ale také ve vědách, zejména ve filozofii, medicíně a právu. Odsud vyráželi do Francie, Německa, Itálie a Anglie, a na královských i velmožských dvorech zaujímali vlivná místa osobních lékařů, právních poradců a finančníků. Když Karel Veliký vypravoval svoji delegaci k jednomu z největších kalifů Hárúnovi al Rašídovi do Bagdádu, do jejího čela postavil žida Izáka.

Židé u panovnických dvorů a lichva
Pro existenci rozptýlených kahalů měli však největší význam tzv. „dvorští židé“. Byli to finanční poradci vladařů, kteří kromě toho dávali vladařům k dispozici značné finanční částky bez toho, aby žádali jejich vrácení. Za to se jim a všem jejich soukmenovcům v celé zemi od vladařů dostávalo mimořádné právní ochrany, která spočívala v tom, že byli vyňati z pravomoci vrchnostenských a městských úřadů a podrobeni přímo vladaři. Ve svých „Dějinách veřejného práva ve střední Evropě“ prof. Kadlec na str. 80 píše:

„Postavení židů v Německé říši bylo upraveno císařskými privilegii. Už v zemském míru Jindřich IV. v roce 1103 poprvé upravil vy­slovenou zásadu, že všichni židé říše požívají královskou ochranu. V privilegiu Fridricha I. z roku 1157 byli prohlášeni za příslušné ke královské koruně a v privilegiu z roku 1236 už přímo za „cervi camerae nostrae“. Za poskytovanou ochranu museli platit králi zvláštní poplatek“.

Na co potřebovali tuto ochranu? Aby je chránila před hněvem lidu, u kterého vzbuzovali hněv krutým lichvářstvím. Lichva (lat. usura) byla tehdy tím, čím je dnes přijímání úroků z neproduktivních půjček, tj. půjček, které nepřiná­šejí zisk. Jsou to zejména půjčky ve finanční tísni způsobené ohněm, nemocí, úrazem, půjčky na stavbu chrámů atd. Všichni moralisté a filozofové všech dob pokládali braní úroků z těchto půjček za nemravné. Mocná křesťanská Církev je vždy zakazo­vala. Židům je však králové výjimečně povolovali s tím, že jejich výnos po smrti op­rávněného připadne koruně. Naproti tomu židé si v důsledku příslušných usta­novení Talmudu – svaté knihy judaismu – o způsobování škod nežidům nečinili výčitky svědomí ani z lichvy, ani z 50-80 % úroků, které požadovali, aby mohli svého krále náležitě odměnit úplatky. Aby tato podmínka nebyla až tak nápadná, stanovili ji „per septimanam“, tj. týdně 1 %, per septimanam se rovná 52 % per annum, za rok.

Křesťanská Evropa dosahuje svého vrcholného rozkvětu
Bitva u Poitier byla pro Evropu jen začátkem dlouhodobého a krvavého dramatu, v němž křes­ťanští vládcové sváděli kruté boje se zástupy svých nepřátel. V 9. století udeřili mongolští Avaři, byli však odraženi Karlem Velikým. V 10. století se christianizované zá­padní Evropě mstili pohanští Vikingové, kteří na svých rychlých lodích pronikali po Seině do samotné Paříže a ohrožovali ji. Současně se z volž­ských stepí vyrojili mongolští Maďaři. Jejich výboj byl zachycen a odražen na řece Lech. Ve stejném století se na Pyrenejích začíná formovat království Asturské, Kastilské a Aragonské, jako základna slavné „Reconquisty“, tj. zno­vudobytí poloostrova, okupovaného Maury. 15.července křižáci dobyli Jeruzalém a bylo zřízeno Jeruzalémské království.

Na krvavých španělských bojištích se zrodilo rytířství. Zakládaly se první veřejné školy, stavěly se kláštery s vlastními teologickými fakultami. Na tyto fakulty se potom napojily další, zejména lékařské, právnické a artistické, a tak vznikly univerzity. Nejstarší z nich je pařížská Sor­bona.

Ve 13.století dochází i k další historické události. Základem římské agrární sociální soustavy bylo vesnické hospodářství zvané villa, na němž pra­covali otroci. Tento systém pronikl do všech římských provincií, takže ho dostali do vínku také Španělsko, Francie a Itálie. Sv. Pavel prohlásil rovnost mezi pány a otroky a pod vlivem této zásady se otroci pozvolna měnili v nevolníky a ti zase ve svobodné sedláky. V knize „Otrocký stát“ (Praha 1921, str. 45) Hilaire Belloc píše:

„Nevolník ranného středověku v 11. a na počátku 12.století je už bezmála sedlákem.“

V průběhu 12. a 13.století potom dochází k tomu, že práce se nahrazuje feudální rentou, což není nic jiného, než moderní pozemková daň. Zpočátku byla naturální, později převážně peněžní.

Pronásledování židů v 11.-15. století
Zatímco bílí křesťané takto budovali Evropu, zakládali židovští judaisté na celém území kahaly, v nichž se navzájem utvrzovali ve své víře o nadřazenosti jejich rasy a budoucímu převzetí moci na hostitelském kontinentu. Pomocí neslýchaného vydírání bílých dlužníků si získávali finanční prostředky k tomu, aby se dostali na panské a královské dvory, které je chránili před hněvem lidu.

Ale tento hněv přeci jen občas vybuchl. V době příprav na I.křížovou výpra­vu křižáci pokládali za samozřejmé uskutečnit nejdříve tažení proti judaistickým nepřátelům, usazených v nejbohatších německých městech. V Kolíně nad Rý­nem, Wörmsu, Spyře a Štrasburku došlo k masakrům židovského obyvatelstva. V té době začala mohutná emigrace židů do Polska, které je ochotně přijíma­lo.

V roce 1181 byli židé vypovězeni z Francie, ale už po 17-ti letech byl vypovídací dekret zrušen. Velmi závažnou skutečností bylo to, že tvrdé protižidovské předpisy zůstaly v platnosti i za vlády krále Ludvíka IX. Svatého (1226-1270. Během jeho panování byly v roce 1242 zabaveny všechny opisy Talmudu a potom veřejně spáleny.

V roce 1276 byli na území anglického království zatčeni všichni židé a v roce 1290 vyhoštěni ze země. Ve vypovídacím dekretu krále Edwarda I. se říká:

„K odplatě za spáchané zločiny a ke cti ukřižovaného jsme je jako zrádce vyhostili z naší země.“ (Peter Aldag: „Židovstvo v Anglii, Berlín 1943, str. 57.)

Po znovudobytí Španělska dochází k početným projevům násilností obyvatelstva proti židům za jejich kolaborantství s Maury. Celá akce skončila vypo­vězením židů ze Španělska v roce 1492.

Rozpad katolické Evropy
Na počátku tohoto rozpadu je změna myšlení římských papežů. Mikuláš V. (1447-1455) zahajuje pořadí tzv. renesančních papežů, kteří ovlivněni humanis­mem a renesancí si za životní cíl staví čistě materialistickou věc – učinit z Říma středisko umění a věd. Jeho nákupčí procházejí celou Evropu a skupují a kupují všechny staré kodexy. Zároveň se rozvíjí mohutná výstavba chrámů. Papežský dvůr svojí okázalostí staví do stínu mnoho královských dvorů. To všechno pohlcovalo nesmírné peněžní částky, které byly získávány způso­bem více než pochybným.

Tyto nepřístojnosti vyvolaly rozhořčení zejména v Německu, kde proti nim nejostřeji vystoupil odpadlý augustiniánský mnich Martin Luther. Výsledkem byla tzv. „Augšpurská konfese“, základ dnešního luteránského protestantství, které se z Německa rozšířilo do Dánska, Norska, Švédska a Finska. Zcela jiný příběh mělo anglické protestantství. Jeho hnací silou byl sám král Jindřich VIII. (1509-1547), který odtrhl svoji zem od Svaté stolice jen proto, aby se mohl oženit se svojí milenkou. V tomto jeho počínání ho horlivě pod­porovali také angličtí velmoži, protože i jim se tak podařilo získat církevní majetek.

V roce 1579 sedm holandských provincií vytvořilo tzv. Utrechtskou unii, která v roce 1581 sesadila španělského krále a v roce 1588 vyhlásila kalvínsko-protestantskou „Republiku spojeného Nizozemska“.

V Holandsku se kladou základy židovské „Haute Finance“

Co je burza?
Na počátku této knihy jsme citovali slova židovského historika Prinze o tom, jak se během maurské okupace Španělska vyvinul nový typ žida-politika, žida-státníka a žida-finančníka. Po vypovězení židů ze Španělska se jim otevřela cesta do nové zaslíbené země u ústí Rýnu. Podíl židů na odtržení Holandska od nenáviděné španělské koruny se dá jen těžko dokázat, i když se o tom vůbec nedá pochybovat.

Zdrojem finančních prostředků, které židé používali k zabezpečení vlivu na královských a velmožských dvorech, byla lichva. V průběhu 16.století se však v důsledku nových objevů a vzniku zámořských kolonií nesmírně zvětšil rozsah světového obchodu, a s ním se židům otevřely nové zdroje finančních prostředků. Hlavní institucí, která židům dopomohla k jejich finanční moci, byla burza.

Ve všeobecném smyslu slova je burza shromáždění obchodníků na určitém místě v určitém čase, za účelem prodeje a nákupu. Tyto burzy jsou staré jak lidstvo samo, ale do té doby se jim tak neříkalo. Toto pojmenování prý dostaly od shromáždění, které se konalo v domě rodiny Van der Beurse v Bruggách. Ottův obchodní slovník (I.díl, str. 302) rozeznává tři vývojové stupně burzy:

a) do založení antverpské burzy v roce 1531 probíhá obchodování živelně; b) do založení amsterodamské burzy v roce 1613 se obchoduje podle určitých pravidel; c) o následujícím období se v citovaném slovníku doslova píše: „Třetí období sahá od roku 1613 až do dnešních dnů. Na amsterodamské burze nabývá obchod poprvé moderního rázu.“

Umísťováním velkých půjček a hlavně státních emisí, obracejí burzy na sebe pozornost vlád. V Amsterdamu se vyvinula burzovní spekulace, burzovní hra, jakož i moderní technika burzovních obchodů, a to především zavede­ním akcií na trh a vznikem lhůtových obchodů. Až na začátku 16. století, jak bylo řečeno, vznikalo všude, kde se obchodovalo, shromáždění obchod­níků, kteří se v určitý čas a na určitém místě shromažďovali, aby prodávali a nakupovali. Takovou burzu odznaků máme ještě i dnes na Václavském náměstí v Praze. V průběhu 16. století byly pro obchodní činnost na burze vypracovány přesná pravidla, nazvaná uzance. Od začátku 17.století se v Amster­damu vytváří burza moderního typu: kromě zboží s obilím, bavlnou, vlnou se začíná obchodovat také s cennými papíry, především se státními půjč­kami, akciemi a devizami. V následujících řádcích si o těchto obchodech řekneme více. Zde však chceme upozornit ještě na to, že k tomuto vývoji dochází po odloučení Holandska od španělské koruny, čímž se židům, vypovězeným v roce 1492 ze Španělska, otevřela cesta do Holandska. O tom, jak mohutná byla tato invaze, svědčí skutečnost, že počet amsterdamského obyvatelstva se v letech 1585-1595 zdvojnásobil.

Pomocí státních půjček dostali židé panovníky pod svoji moc
Abychom pochopili toto tvrzení, musíme si uvědomit, jakým způsobem kryli feudální panovníci svoje finanční potřeby. Nejdůležitějším faktem je, že zdrojem panovnických důchodů nebyly nějaké daně vybírané od obyvatelstva, jak je tomu dnes, ale soukromé příjmy panovníků, především výnos z jeho statků, daně ukládané královským městům, soudní poplatky, cla a mýta, vybíraná od cizích kupců a ražení mincí. V případě války byli vazalové povinni dostavit se k panovníkovi a to i s družinou, přičemž náklady, které byly s tím spojeny, nesli sami a museli je hradit výnosem z válečné kořisti a výkupným za zajaté nepřátele. Pokud se panovník dostal do finanční tísně, obrátil se na svého „dvor­ního žida“, který mu potřebnou částku, obyčejně nenávratně, opatřil. Dvorní žid tak dosáhl značného vlivu na panovníka, ale v žádném případě panovníka neovládal.

Od druhé poloviny 15.století začínají být feudální vojska nahrazována žoldnéřskými a vrchnostenská místní správa placenými úředníky. K úhradě s tím spojených nákladů nemohly feudální panovnické důchody stačit. Je to nesmírně důležitá okolnost ve vývoji politické moci v evropském novově­ku.

Tato situace nastala v Holandsku po sesazení španělského krále. Vůdcové povstání, Vilém Oranžský a jeho potomci museli financovat boj proti Špa­nělsku, který trval téměř do podepsání vestfálského míru (1648), čímž byla konečně uznána nezávislost Holandska jak na Španělsku, tak i na německém císaři. Holandští židé dali samozřejmě odbojářům všechny finanční prostřed­ky, čímž vzniklo něco, co až dodnes hraje v politických dějinách světa neviditelnou, ale o to významnější roli: státní dluh.

Není známo, na kolik procent byly uzavírány holandské státní půjčky, ale určitě ne na 5 %. Pokud však byli osmiprocentní, tak jako první anglická půjčka z roku 1692 a první československá půjčka z roku 1922, tak se na úrocích částka rov­nající se jistině, zaplatila každých dvanáct let.

Židé vytvořili spekulací další zdroj, z něhož čerpali prostředky, půjčované státem
Řekli jsme si, že na burzách se původně obchodovalo se zbožím. Například Amsterdam byl sídlem světoznámé obilné burzy. V místnostech burzy se ve stanovenou hodinu scházeli zástupci vývozců se zástupci holan­dských, francouzských a anglických dovozců a uzavírali s nimi příslušné kon­trakty. Sjednané ceny se zaznamenaly, vypočítal se průměr, který se vyhlásil jako denní kurs pšenice, ječmene apod. Za tento kurs se potom platilo za obilí i mimo burzy. Pokud burza pracovala tímto způsobem nemáme proti ní ná­mitek.

Výška kurzů je totiž závislá na mnoha faktorech. Nejdůležitějším je odhad budoucí úrody a budoucí spotřeby. Tyto odhady se však dají ovlivňovat nejrozličnějšími způsoby, např. rozšiřováním nepravdivých informací, zadržová­ním zásob zboží apod. Kdo dejme tomu dojde k závěru, že budoucí úroda bude špatná a cena pšenice stoupne, může svoji zásobu zadržet a prodat ji až po žních. Vytvořilo se mnoho druhů burzovních obchodů, při nichž vůbec nedojde ke koupi či prodeji zboží a kde jde jen o to, využít cenový pohyb. Těmto tran­sakcím říkáme spekulační. Protože židé byli a jsou svými výbornými styky vždy nejlépe informováni a svým ovládáním tisku měli a mají možnost rozši­řovat příznivé informace pro svoji spekulaci, stávají se suverénními pány spekulace v celosvětovém měřítku. Vždy to byli a jsou oni, kdo na měnících se cenách nejvíce vydělávali a vydělávají.

Dalším zdrojem židovské finanční moci je spekulace s akciemi
V hospodářském podnikání platila vždy zásada, že podnikatel ručil celým svým soukromým majetkem za dodržení svých finančních závazků. Pokud byl však předmět podniku rozsáhlý nebo riskantní, sdružovalo se víc osob, které se potom podíleli na zisku v poměru k výšce kapitálu, který do podniku vložili, a jen do této výšky ručili i za případnou ztrátu. Prototypem těchto společností je Lon­dýnsko-indická společnost, založená v roce 1600 a amsterdamská Východoin­dická společnost, založená v roce 1602. První společnost položila základ britské­mu koloniálnímu panství v Indii. Druhá holandskému panství v Indonésii. Stalo se zvykem, že kapitál těchto společností byl rozdělen na menší zaok­rouhlené díly, např. po 100, po 200 apod. peněžních jednotek a na ně byly vy­staveny cenné papíry, takzvané akcie. Ty byly potom uvedeny na burzu a staly se vyhledávanými spekulačními papíry.

O tom, že to byli především příslušníci židovské rasy, kteří tuto spekulaci uskutečňovali, máme velmi závažné svědectví. Německý vědec Werner Som­bart (1941), který je pokládán za přítele židů, uvádí ve svém díle „Židé a hospodářský život“ (Mnichov a Lipsko 1922, str. 104) následující zprávu francouzského vyslance v Haagu své vládě z roku 1698:

„V tomto státě sehrávají židé významnou roli a podle předpovědí těchto údaj­ně politických spekulantů, kteří však sami tápou v nejistotě, ceny akcií se na­cházejí v tak ustavičném pohybu, že v průběhu jednoho dne dochází k uzavírání obchodů, které si zaslouží název hra nebo sázka. A to tím spíš, že židé, kteří jsou hnací silou tohoto počínání, ovládají tolik šikovných tahů, že se jim daří oklamat stále nové lidi, dokonce i ty nejzdatněj­ší.“

K tomu Sombart dodává:

„To tedy znamená už umělé ovlivňování burzy“.

Prvním cílem židovského útoku je Anglie a její americké kolonie
Půdu bez účasti židů připravil král Jindřich VIII.
Jindřich VIII. (1509-1547) se oženil se španělskou královskou dcerou Kate­řinou. Byl však nemocný syfilidou a všichni tři chlapci, které mu Kateřina poro­dila, zemřeli a zůstala jim pouze dcera Marie. V roce 1524 se král zamiloval do Anny Boleynové, která mu odepírala lůžko, dokud ji neučiní královnou. Když papež odmítl prohlásit jeho sňatek s Kateřinou za neplatný, jmenoval se Jindřich VIII. v roce 1531 sám za hlavu anglikánské církve a jím dosazený arcibiskup Gran­mer prohlásil jeho sňatek za neplatný.

Za vlády Jindřichovy dcery Alžbety I. (1558-1603), kterou mu porodila Anna Boleynová, začíná koloniální expanze. V roce 1684 Sir Walter Raleigh zakládá v zátoce Chesapeake první americkou kolonii, kterou na počest neprovdané královny nazval panenskou, Virginia. Toto počínání si vyžaduje velký finanční náklad, který není možné hradit z tradičních královských zdrojů. Dochází ke sporu s anglickým parlamentem, který končí první evropskou popravou krále: 30.ledna 1649 je katolický Stuartovec Karel I. jako „tyran, zrádce, vrah a nepřítel lidu“ popraven. Anglie je vyhlášena za republiku v čele s lordem Protektorem Oli­verem Cromwellem. Toto všechno se událo bez účasti židů, protože od jejich vypo­vězení v Anglii prakticky nebyli.

Mise Menasseha Ben Israele jako mluvčího světového židovstva
V říjnu 1655 přišla do Londýna delegace čtyř holandských rabínů, ve­dená rabínem Menassehem Ben Israelem. Přišli požádat Cromwella o svole­ní, aby se příslušníci jejich rasy mohli usídlit v Anglii. Je nesmírně důle­žité konstatovat, že tato delegace jednala ve jménu celého židovstva. Vyplývá to také z dopisu, který napsal 2.září 1655 C. Roth („Nové světlo znovuosídle­ní“, sv. XI, str. 115).

Praktickým výsledkem mise bylo, že dva významní soudci prohlásili, že v Anglii neexistuje zákon, který by zakazoval návrat židů do země. Tak začíná invaze židů do další zaslíbené země.

Po Cromwellově smrti nastoupil na trůn opět katolický Stuartovec, starší syn popraveného krále, Karel II. (1660-1685) a po něm jeho bratr Jakub II. (1685­-1689), jehož nejstarší dcera Marie měla za manžela místodržitele a generál­ního kapitána Holandska Viléma Oranžského III. Tento sňatek se uskutečnil proto, aby byla královská anglická koruna konečně vytržena z rukou katolických Stuartovců. Když se však v roce 1688 narodil Karlovi proti jeho očekávání syn, který byl katolicky pokřtěný, velmožové udeřili: dne 5.listopadu 1688 se Vilém Oranžský v čele 16 000 francouzských, holandských a německých žoldnéřů vylodil v Anglii a 17.listopadu obsadil královský palác v Londýně. Poslední národní anglický král z domácí krve utekl do Francie a na trůn nastoupil cizinec Vilém III. (1689-1702), čímž vznikla personální anglo-holandská unie.

Zákon z 16.prosince 1689 proměnil anglické království v plutokracii a anglického krále v loutku
Slovo plutokracie je odvozeno od jména řeckého boha bohatství Pluta. Zna­mená takové státní zřízení, v němž o výběru vykonavatelů vládní moci roz­hoduje jejich bohatství. Citovaný zákon delegoval celou vládní moc na dolní sně­movnu, v níž byli bankéři, továrníci, obchodníci a soudci, kterým se v angličtině souhrnně říká „Gentry“. Angličtí králové, počínaje Vilémem III., se stali zcela bezmocnými loutkami. Ještě dnes, když otvírá dolní sněmovna zasedání, před­náší britská královna trůnní řeč, kterou jí napíše ministerský předseda.

Není možné zjistit, do jaké míry byl tento vývoj ovlivňován židy. Werner Sombart k tomu nicméně ve svém citování říká (str. 105):

„Koncem 17. století nacházíme londýnskou burzu už plnou židů. Jejich počet byl tak velký, že jedna část budovy byla nazvaná „Židovská promenáda“ (Je­we Walk). Odkud tato náhlá povodeň? Víme to přesně. Byla způsobena těmi židy, kteří přišli z Amsterdamu v družině Viléma III. A jak už bylo uvedeno, přinesli tito židé také vyspělou techniku burzovních obchodů.“

Jejich působením byla v Anglii uvedena instituce státního dluhu, který byl za­ložen 8 % půjčkou 1 200 000 liber šterlinků. Werner Sombart k tomu ještě dodává, že všichni hlavní jednatelé této půjčky byli židé v čele se židovskou rodinou Montagů. Realizací této půjčky byla v roce 1694 založena Bank of England.

Vilémovou nástupkyní se stala jeho švagrová, druhá dcera vypuzeného Ja­kuba, dánská královna Anna (1702-1714). Za jejího panování se Anglie zúčast­nila války o španělské dědictví. Velitelem anglických vojsk byl známý vévoda z Marlborough. A nyní nechme opět vyprávět Sombarta:

„Bohatý Medina, Marlboroughův bankéř, mu vyplácel roční důchod 6 000 liber a dostával první zprávy z válečných výprav. Vítězství anglického vojska byla pro něho stejně výnosná jako byla slavná pro anglické zbraně. Všechny spekulační úskoky, falešné zprávy z bojiště, vymyšlené příchody kurýrů, tajné burzovní kroužky, celý tajný aparát mamonu, to všechno bylo prvním otcům londýnské burzy známo a náležitě využito. Vedle Sira Šalamouna Mediny, ži­da Mediny, jak se mu říkalo a kterého je možné pokládat za zakladatele an­glické spekulace s cennými papíry, známe ještě celou řadu jiných židov­ských peněžníků z doby královny Anny, kteří spekulovali na burze ve velkém stylu.“

„Víme, že Menasch Lopez nabyl velkého majetku tím, že využíval paniku, způsobenou falešným poplachem: Královna je mrtvá! a skoupil všechny státní pa­píry, jejichž kurzy rychle klesaly. Podobná událost se vyprávěla i v pozdější době o Sampsonovi Gideonovi, který byl mezi nežidovskými burzovníky znám pod jménem „Velký židovský broker“. Abychom si mohli udělat obraz o finanční situaci židů tehdejšího Londýna, musíme vzít v úvahu, že po­čet židovských rodin, jejichž roční důchod se odhadoval na 1 000 až 2 000 liber, dosahoval okolo 100 rodin s 30 000 librami, zatímco jednotlivci, jako Mendes da Costa, Moses Hart, Aaron Franke, baron ďAguliar, Moses Lopez Fereira, Moses nebo Anthony da Costa (někdy koncem 17.století ředitel Anglické banky) a jiní patřili k nejbohatším londýnským obchodníkům“.

Dne 24.června 1717 vzniká anglická velká lóže
Mezi středověkými cechy zaujímaly mimořádné místo stavební cechy, jednak pro náročnost a nebezpečnost vykonávaných prací (zejména staveb kate­drál), jednak pro svoji internacionálnost. Brzy dostaly zvláštní označení, v němčině „Hüttes“, v angličtině „Lodge“, které označují provozní domek blízko staveb. Dalším znakem těchto cechů byla péče o zachování vý­robního tajemství a zájem o evropskou politiku. Töhötöm Nagy ve své knize „Jezuité a svobodní zednáři“ (Vídeň 1969, str. 398) uvádí, že se v roce 1694 stal „přijatým“ členem lóže sv. Pavla v Londýně sám nový král Vilém III.

Dne 24.června 1717 se sešli zástupci tří londýnských lóží a založili Velkou lóži anglickou (Grand Lodge of England), která se v následujících letech stala centrem anglického zednářstva. Toto postavení jim zabezpečila zednářská konstituce, jejímž redaktorem byl presbyteriánský pastor James Anderson, a která dodnes nese jeho jméno.

Po smrti královny Anny nebyli restaurováni Stuartovci, ale trůn byl nabídnut německému protestantovi Jiřímu I. Hanoverskému (1714-1727), který vůbec neuměl anglicky. Jím počínaje je královská rodina až do našich dob patronkou anglického svobodného zednářstva, v čemž ji napodobuje také vysoká anglická šlechta. Její příslušníci pracují v diplomatických službách a zakládají lóže ve všech hlavních městech Evropy: v roce 1721 v Gentu, v roce 1726 v Madridu, roku 1728 v Paříži, roku 1731 v americké Philadelphii a v Moskvě, roku 1733 ve Flo­rencii, roku 1735 v Lisabonu, roku 1757 v Ženevě, Stockholmu, Mannheimu a Hamburku. Půl roku po založení hamburské lóže se jejím členem stal pruský korunní princ Fridrich II. Velký. První zednářské lóže v Čechách vznikly v roce 1741.

V anglickém hospodářství zaujímali židé velmi vlivné pozice a vlastnili rozsáhlý pozemkový majetek, i když jim to zákon z 13. století zakazoval. Přesto, že se jim podařilo pomocí sňatků vetřít mezi vysokou anglickou šlech­tu, neměli plná politická práva. Nemohli být členy politických institucí, nemohli být členy ani vlády ani parlamentu. Totiž každý, kdo se ucházel o tyto funkce, musel nejprve složit tzv. odříkací přísahu, tj. že se zříká poslušnosti vůči Ja­kubovi II. a jeho potomstvu. Tato přísaha končila slovy „na skutečnou křes­ťanskou víru“, což však žádný tehdejší žid nemohl vyslovit. O to větší význam pro ně měly tajné zednářské lóže, jejichž členové byli vázáni bezvýhradnou poslušností. Členy těchto lóží byli kromě královské rodiny také početní minis­tři, vysocí státní úředníci, důstojníci, podnikatelé, profesoři, žurnalisté, spisova­telé atd. Tito lidé byli zároveň zdrojem informací, protože v lóži se nesměli odvolávat dokonce ani na povinnost zachovávat úřední tajemství.

„Amerika je ve všech svých částech židovskou zemí.“
Tak píše na straně 31 citované knihy Werner Sombart. Už Kolumbova plavba byla umožněna židovskou půjčkou. Protože se tato plavba uskutečnila v roce, kdy byli židé vypovězeni ze Španělska, je jasné, že židé byli mezi prvními kolonisty silně zastoupeni. V roce 1731 navazuje Philadelphská lóže spojení s Londýnskou velkou lóží, v roce 1749 se stal provincionálním velmistrem Benjamin Franklin. Dalším významným činitelem amerického zednářstva byl plukovník George Washington.

V roce 1740 vydal anglický král zákon pro americké kolonie, podle něhož židé nemuseli v odříkací přísaze pronášet slova „na skutečnou křesťanskou ví­ru“. Tímto jim byla otevřena cesta na všechny posty.

V roce 1773 rozpoutali zednáři odboj proti mateřské zemi. V květnu 1775 se v sídle první lóže ve Philadelphii sešel druhý kontinentální kongres, který 4.července 1776 tzv. Deklarací nezávislosti vyhlásil vznik Spojených států ame­rických na republikánském základě a jejich odtržení od anglické koruny. Boje s anglickými vojsky trvaly až do roku 1781. V roce 1782 král Jiří III. uznal nezávislost amerických kolonií.

Do anglických dějin vstupují Rothschildové
V druhé polovině 18.století sílí proud židovské imigrace, který přitahuje rychlý růst anglické ekonomiky, způsobený průmyslovou revolucí. S touto vlnou přichází v roce 1798 do Londýna také Nathan Meyer Rothschild, třetí syn francouzského obchodníka, ve Frankfurtu nad Mohanem. Nejstarší syn Amschel zůstal ve Frankfurtu, mladší Salomon odešel do Vídně, čtvrtý Carl do Neapole a nejmladší James do Paříže. Všude založili obchodní bankovní domy, ale do­hromady tvořili jeden podnik, jehož hlavou byl nejbystřejší z nich, londýnský Nathan, nejzarputilejší Napoleonův odpůrce a hlavní aktér v tvrdošíjném boji Anglie proti nepohodlnému Korsičanovi. Na válečných půjčkách a armád­ních dodávkách však uměl patřičně zbohatnout.

V roce 1847 byl Nathanův syn Anton povýšen na baroneta, tedy na Sira An­thonyho Rothschilda. Jeho bratr Lionel vedl spolu s prvním židovským minister­ským předsedou Benjaminem Disraelim celých 28 let boj o emancipaci ži­dů, který skončil úspěchem. V roce 1858 královna Viktorie podepsala zákon, který rušil zmíněná slova v odříkací přísaze a o několik dní později zasedl Lionel mezi členy dolní sněmovny. Jeho syn Nathaniel se v roce 1885 stal členem sněmovny lordů jako první lord Rothschild. Tento Rothschild měl velký zájem o jihoafrické zlaté doly a byl hlavním iniciátorem búrské války.

Dne 2.listopadu 1917 obdržel Lionelův syn, též Lionel, od britského ministra zahraničních věcí Arthura Jamese Balfoura dopis, že vláda Jeho Veličenstva má porozumění pro zřízení národního domova pro „židovský národ“ v Pales­tině.

„Po Anglii začal útok na Francii

Francie odráží útok a nápor reformace

Francouzský král Ludvík XI. (1461-1483) musel vést dlouhé boje o trůn, v nichž se velká část šlechty postavila proti němu, což ho donutilo opřít se o žold­néřskou armádu. Po svém vítězství vyřadil šlechtu i z úseku právního tak, že si vybíral své spolupracovníky z řad měšťanů. O to víc šlechtu přitahoval církevní majetek. Ale Francie, „nejstarší dítě Církve“, jak se říkalo, nebylo ani Anglií, ani Německem. Francouzský národ podle pří­kladu Paříže a jeho Sorbony a pod vedením nesmiřitelné katolické šlechty s rozhoř­čením odmítal kalvínské myšlenky. Ve třech válkách, zvaných „hugenot­ské“ – „hugenots“ je francouzská zkomolenina slova „Einungenosse“, jímž by­li označováni švýcarští kalvínci – byli hugenoti zatlačeni a až nanteským edik­tem dostali asi 100 měst s několika pevnostmi, mezi nimiž byla pevnost la Rochelle, jako stvořená pro vojenskou pomoc anglických protestantů.

V roce 1610 vedl francouzskou politiku kardinál Richelieu. Bez toho, aby zrušil nanteský edikt, odnímal hugenotům pevnost za pevností, a pádem la Rochelle bylo hugenotství ve Francii zlikvidováno, takže Ludvík XIV. mohl klidně tento edikt zrušit jako nepotřebný.

Ludvík XIV. nastoupil na trůn jako 5-letý.V této době vrcholil konflikt mezi anglickou šlechtou a králem, který skončil královskou popravou. Tyto skuteč­nosti dodali francouzským velmožům odvahu, a tak dochází k občanské válce mezi královským dvorem, vedeným královou matkou Annou Rakouskou, a pa­řížským parlamentem. Tento boj vstoupil do dějin pod názvem „fronde“. Francouz­ské parlamenty měly s parlamentem anglickým společný jen název. Byly to soudní dvory, které kromě normální soudní činnosti měly právo posuzovat oprávně­nost některých královských zákonů, zejména daňových. V druhé fázi této války, která začala po londýnské královraždě, jsou hlavními protagonisty přísluš­níci vysoké šlechty. V roce 1653 byla vzpoura potlačena královským vrchním velitelem Turennem. Na mladičkého krále, který měl při jejím likvidování 15 let, však učinila nesmazatelný dojem. Ludvík XIV. potom dokončil absolutizaci francouzské královské moci. Šlechtu zbavil provinciální vládní moci, kterou pře­nesl na placené úřednictvo a nejvyšší státní úřady obsadil nešlechtici. Mi­nistr financí Colbert a ministr války Louvils byli občanského původu, ředitel opevňovacích prací maršál Vauban pocházel ze zcela chudé rodiny a tvrdě zakročil proti hugenotům.

Ke zdolání Francie bylo tedy nevyhnutelné zvolit jinou cestu
Cesta, kterou si židé zvolili k mocenskému průniku do Francie, je v podstatě shodná s tou, která jim vydala do rukou Anglii. Rozdíl je v tom, že v Anglii našli své kolaborantské spojence na královském dvoře a mezi šlechtou věrnou králi, ve Francii mezi šlechtou, která královskou instituci nenáviděla, a mezi intelektuály. Bernard Fay ve své knize „Svobodné zednářství a inte­lektuální revoluce 18. století“ (Paříž 1961, str. 55) píše:

„Když byly války u konce a Ludvík XIV. pochován, když šlo o zorganizová­ní nové Francie, v níž aristokracie chtěla opět zaujmout místo, které jí odňali králové a obrací se k Anglii, aby zde našla tajemství úspěchu, který vydal anglické šlechtě do rukou parlament i celou zemi, bez toho, aby bylo třeba vyřadit korunu. Spěchají na studia do Anglie a vracejí se s váž­nou tváří a hrubými knihami. V letech 1715-1730 dosahuje tato literatura rozkvětu a velkého rozšíření. Její korunu tvoří „Filozofické listy“ od Voltaira (1734) a zejména „Duch zákonů“ od Montesquieho (1748).“

Na str. 130 citované knihy Fay dále uvádí, že:

„…zasedání lóže v londýnském hostinci Horn v roce 1730 se zúčastnili kromě velmistra vévody z Norfolku také početní zahraniční hosté, mezi nimiž byl i Montesquieu. První pařížská lóže vznikla už v roce 1726. Francouzské zednářstvo se proslavilo tím, že zavedlo tzv. svobodné zednářství zdokonalené.“

Ve Francii bylo tedy nevyhnutelné postupovat jinak než v Anglii, totiž zdola. Proto byly brány lóží dokořán otevřeny příslušníkům drobné intelektu­ální, umělecké a obchodní buržoazie, kterou přitahovala lákavá hesla o vol­nosti a rovnosti.

Ve Francii bylo nevyhnutelné poštvat buržoazii proti králi. Příliv buržoazie do lóží však nebyl po chuti šlechtickým zednářům. Proto bylo svobodné zednářství rozděleno do stupňů – vyšší byly vyhrazeny šlechtě a nižší buržo­azii. V letech 1771-1773 vznikla francouzská velelóže a dostala jméno „Velký francouzský orient“. V té době bylo v Paříži už 23 lóží a v celé Francii už 104.

I ve Francii byly finanční problémy koruny vodou na zednářský mlýn
Ludvík XIV. byl sice slavný král, ale když zemřel, zanechal svému vnukovi Ludvíkovi XV. (1715-1774) státní dluh ve výši 15 miliard a roční rozpočtový deficit 65 milionů liber. Válka o rakouské dědictví (1756-1763), sedmiletá válka a pomoc revoltujícím americkým koloniím dále ničili královskou pokladnu. Ministr financí Ludvíka XVI. (1774-1793) Turgot viděl záchranu ve všeobecné pozemkové dani. Šikovná propaganda se však postarala o to, aby se proti tomuto zákonu postavili nejen ti, kteří ji měli přímo odvádět, ale i spodina, které se zdůrazňovalo, že taková daň by měla za následek zvýšení cen životních potřeb. Druhým propagandistickým tahem byly přehnané zprávy o rozmarnosti královského dvora, přičemž hlavním terčem byla „Rakušanka“, královna Antoi­neta, dcera Marie Terezie. Nejenergičtěji se proti nové dani postavily parla­menty, a odmítly daň zaregistrovat. V této souvislosti je nevyhnutelné pozname­nat, že v předvečer francouzské revoluce pracovalo ve Francii už 612 zednářských lóží – 65 v Paříži, 442 na venkově, 39 v koloniích, 69 v armádě a 17 v zahraničí (Fay, str. 177).

Po celé Francii rozsévaly zednářské lóže nenávist vůči monarchii a monarchovi, především proti jeho manželce a proti tomuto temnu vynášely šílené světlo imaginární svobody. A byl to právě monarcha, který způsobil, že jejich dílo bylo korunováno úspěchem. Ludvík XVI. byl určitě dobrák, ale na královský trůn nepatřil. Místo toho, aby vyřešil finanční krizi zdaněním bohatých a to přede­vším těch, kterým koruna byla dlužná několik miliard státního dluhu, dal se přemluvit, aby za účelem řešení finanční situace svolal generální stavy.

Svolání generálních stavů otevřelo brány Velké francouzské revoluci
Generální stavy (pojmenované podle provinčních stavů) byly tři: duchovenský, panský a městský, kterému se říkalo také třetí. Svolával a předsedal jim král, pokud potřeboval souhlas k nějaké významné věci, jako např. když potřeboval uložit stavům nějakou mimořádnou daň. Poprvé svolal stavy v roce 1302 Filip Pěkný, aby si dal schválit boj proti Svaté Stolici a naposledy byly svolány v roce 1614.

V generálních stavech, stejně jako např. ve stavech českých, se hlasovalo tak, že každý stav měl jeden hlas. Ve své knize „Francouzské svobodné zednářství a příprava revoluce“ (Paříž 1920, str. 185), která byla vyznamenána zednářskou cenou Arthura Milla, píše Gaston Martin:

„Ve třetím stavu se vytvořil zednáři vedený blok…, který vynikal soudržností, dokonalou znalostí svých cílů, zběhlostí v parlamentních debatách a disciplínou, která byla zpočátku téměř bezvýhradná. I když, co do počtu, tvořila asi jen polovinu příslušníků všech stavů a ve třetím stavu tvořila velkou většinu, byla odsouzena k bezmocnosti, při zachování hla­sování podle stavů.“

5.května 1789 Ludvík XVI. otevřel zasedání a poněvadž do programu rokování nebyl zařazen požadavek třetího stavu, aby se hlasovalo podle hlav, sešli se 17.června sami příslušníci třetího stavu v královské herně se zednářskou skupinou, přijali název Národní shromáždění a přísahali, že se nerozejdou, dokud nedají Francii ústavu.

Dne 11.července král rozpustil vládu včetně Neckera, podporovaného zednáři, na což poštvaný dav odpověděl úto­kem na věznici Bastilu. Tento útok podnikli dne 14.července a v Bastile našli jen 7 vězňů včetně kriminálníků. Velitel Bastily byl ubit a jeho mrtvola nesena pařížskými ulicemi.

V noci ze 4. na 5.srpna odhlasovalo shromáždění, které změnilo svůj název na ústavodárné, „Deklaraci lidských a občanských práv“. V tomto shromáždění zasedalo 500 zednářů, z nichž nejvýznamnější byli příslušníci politického klubu umírněných girondistů. Druhým politickým klubem, který na sebe pomalu strhával celý vliv, především po vypovězení války Rakousku, byl radikální klub Jakobínů. Nová ruka, která uchopila uvolněné opratě, byla ruka člena lóže „Devíti sester“ Georgese Jacquesa Dantona, s nímž do Paříže vstupuje teror. Začátkem září 1792 dává Danton povraždit 1 600 vězňů, rozpouští ústavodárné shromáždění a vypisuje volby do Konventu, který na své ustanovující schůzi 21.září 1792 ruší království a vyhlašuje Francouzskou republiku.

Dne 21.ledna 1793 byl Ludvík XVI. popraven a 11.března na podnět Dan­tona byl uveden do činnosti Revoluční tribunál, který až do svého zrušení v květnu 1795 vynesl více než 3 000 politických rozsudků smrti. Až poprava Dan­tona a jeho krvavého druha, zednáře Maximiliána de Robespierre, udělala konec tomuto krveprolévání.

Emancipace židů a boj proti šlechtě
Devět let po navázání spojení mezi americkými a anglickými zednáři došlo k emancipaci tj. k politickému zrovnoprávnění amerických ži­dů. Ve Francii se tak stalo už 2 roky po dobytí Bastily. Francouzští židé byli v té době silnější a ve větším počtu usídlení ve dvou oblastech. Na jihu zhruba mezi Bordeaux a Avignonem byli usazeni Sefardi, kteří utekli ze Špa­nělska a v Alsasku byla aglomerace aškenázských židů, kteří utekli z Německa. Bordeauxští židé dostali rovnoprávnost usnesením Národního shromáždění už 28.září 1790. Přesně za rok byli emancipováni všichni židé. Příslušné usnesení Ústavodárného shromáždění zní:

„Vzhledem k tomu, že předpoklady, které zakládají titul francouzského občana a užívání jeho aktivního práva, jsou zakotveny v ústavě, dále, že každý, kdo v sobě slučuje předpoklady, vykonal občanskou přísahu, má právo na všechny zaručené svobody, ruší Ústavodárné shromáždění všechny odkládající usta­novení, klauzule a výjimečná opatření, která byla předtím přijata dosud do vydaných dekretů a týkající se židů, přičemž zároveň ustanovuje, aby občanská přísaha, kterou židé budou muset skládat, byla pokládána za zřek­nutí se všech privilegií a zvláštních zákonů, které byly vydány v jejich pro­spěch.“

Emancipace židů ve Francii má dalekosáhlý význam, protože byla na­trvalo uskutečněna ve všech zemích, které patřili k Napoleonovu císař­ství. Vycházela z prvního článku „Deklarace lidských a občanských práv“, který zní:

„Všichni lidé se rodí a zůstávají svobodnými a ve svých právech rovnými, společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na všeobecné užitečnosti“. Tedy formulace náležitá široká a přitom židovsky pokrytecká.

Na základě prvního článku Deklarace byly zrušeny všechny šlechtické výsady jen proto, aby se jich zmocnili emancipovaní židé. Tento recept našel uplatnění už v Anglii, kde vyšší šlechta byla vytlače­na nižší, tedy „Gentry“, k níž patřili bankéři, továrníci, obchodníci a soudci, převážně židé.

Jako čtvrté přišlo na řadu Rusko
Židovský boj proti ruskému carismu se datuje od dob Kateřiny II.
Židé se během polské emigrace v průběhu 18.století začínají rozšiřovat také do sousedních států – do Pruska, Habsburské říše, Osmanské říše a zejména do Rumunska. V Prusku a dunajské monarchii jsou „osvícení panovníci“, kteří jim nečiní problémy a též osmanská říše v nich viděla vítané spojence proti porobeným bílým národům na Balkáně. Ale v Rusku byla situace jiná. Ve velké sovětské encyklopedii (Moskva 1932, sv. 24, str. 62) se dočteme, že moskevští kupci napsali carevně Kateřině II. (1762-1796) stížnost, v níž poukazují na nekalou konkurenci uskutečňovanou židovskými obchodníky. Ti prý vozí do Ruska zboží tajnými cestami, čímž se vyhýbají placení cla a mů­žou prodávat za mnohem nižší ceny. Kateřina kupcům vyhověla a nařídila, že ži­dé můžou obchodovat pouze na Bílé Rusi, v místodržitelství Jekatěrinoslav (dnešní Dněpropetrovsk na Ukrajině) a v gubernii Krymské. Tyto oblasti byly až do konce druhé světové války klasickými židovskými aglomeracemi. Po Je­ruzalému, kde v době mezi světovými válkami žilo přes 60% židů, má světový rekord Oděsa se 45%, Lodž 35%, Varšava 33%, New York 30% a Budapešť 23% židovského obyvatelstva (Brockhaus, sv. 2, str. 544).

Zednářské myšlenky francouzské revoluce sice do Ruska pronikly, ale jejich šíření zabránila tvrdá ruka cara Mikuláše I. (1825-1855), při jehož nástupu na trůn došlo k nevinné demonstraci děkabristů. Hesly této „nikolajevské“ éry bylo samoděržaví, pravoslaví a národnost, tedy právě ta hesla, která vzbuzovala u tehdejších mezinárodních židů nevoli. A skutečně vidíme, jak se v polovině 19.století vytvořila anglo-francouzská koalice, namířená proti Rusku.

K první demonstraci této nové orientace evropské politiky došlo během Krymské války (1853-1856). V rámci pomoci balkánským národům v boji proti tureckým okupantům, i když za touto „pomocí“ se skrýval starý ruský imperialismus, obsadili Rusové Multánsko a Valašsko, tj. dnešní Rumunsko na jih a východ od Karpat. Avšak Turecko z podnětu Anglie a Francie vyvolalo nepokoje ve Svaté zemi, které vedly k válce, během níž anglické a francouzské loďstvo připlavalo do Černého moře a po ročním obléhání dobylo Sevastopol. Paříž­ským mírem ztratilo Rusko ústí Dunaje a muselo se zavázat, že v Černém moři nebude mít ani válečné přístavy ani válečná plavidla.

Neúspěch v Krymské válce přinutil Alexandra II. (1855-1881) k uvolnění tvrdého režimu Nikolajevské éry a k početným reformám. Toto uvolnění mělo za následek okamžitý vznik intelektuálních hnutí, se zaměřením na přírodní a materialistickou filozofii. V jejich čele stáli Černyševski, Dobroľubov a Saltykov. Zároveň vzniká ruské nihilistické hnutí, vedené Pisarevem.

V roce 1877 vypukla Rusko-turecká válka, v níž byli Turci na hlavu poraženi a Rusové přitáhli až k Cařihradu, jehož vytržení z arabských spárů bylo starou touhou ruských carů. Mírem v San Stefano byla zaručena úplná nezávislost Rumunska, Srbska, Černé hory, Bosny a Hercegoviny a bylo vytvořeno velké samostatné Bulharsko. V křesle ministerského předsedy v Anglii však tehdy seděl křesťanský žid Benjamin Disraeli. E. Raymond uvádí v Disraeliho životopisu (1925, str. 317) následující výrok ministerského předsedy Gladstona:

„Mám silné podezření, že tajné židovstvo má vliv na jeho politiku. Východní židé smrtelně nenávidí křesťany. Disraeli nasadil všechny diplomatické a finanční páky. Jejich výsledkem byl berlínský kongres, který silně oklestil turecké a sanstefanské ústupky. Vysoká porta se mu odměnila tím, že Anglii odstou­pila Kypr.“

V Rusku tento další diplomatický neúspěch posilnil zejména radikální opozici. Tyto kruhy vycházeli z přesvědčení, že k dosažení revolučních cílů je potřebné zrevolucionizovat mužiky a proto se rozběhli po ruských dědinách. Vláda zakročila a uvěznila několik tisíc lidí. Ostatní revolucionáři se sdružili v tajné organizaci „Národní vůle“ a přešli k teroru. Na cara byl podnikán jeden atentát za druhým, až ho v roce 1881 roztrhala vražedná bomba.

Car Alexandr III. (1881-1894) rozdrtil „Národní vůli“ a protože měl dostatek důkazů, že na jejich terorismu měli rozhodující účast židé, vydal v roce 1882 za podpory vysokého pravoslavného kléru pověstné protižidovské zákony. Židé směli žít jen v 15 výslovně vyjmenovaných západních krajích a to jen ve městech, ledaže by byli v době vydání zákonů už usazeni na vesnici. V roce 1889 byl omezen počet židovských advokátů a v roce 1891 bylo židům zakázáno najímat a obrábět pozemky v ruské části Polska, v roce 1897 jim bylo zakázáno studovat na moskevských univerzitách medicínu a farmacii a asistovat při křes­ťanských porodech. V roce 1900 byl omezen počet židů zaměstnaných na obecních úřadech. Důsledkem těchto opatření byl nový exodus. V letech 1882 až 1914 se do Anglie přistěhovalo 750 000 židů a do Spojených států 1,5 milionu židů. V období mezi světovými válkami tvořili židé 30 % obyvatel­stva New Yorku, 13 % Philadelphie a 11 % Chicaga (v Praze to bylo jen nece­lých 5 %).

Dne 20.května 1882 byla uzavřena tajná vojenská dohoda mezi Německem, Rakousko-Uherskem a Itálií zvaná Trojspolek. Touto koalicí se cítili být ohroženi Francie a Rusko. Proto Francie uzavřela v letech 1891 až 1894 s Ruskem dohodu, tzv. Dvojdohodu, která byla rozšířena rusko-anglic­kou dohodou z roku 1907 na Trojdohodu.

Za vlády Mikuláše II. (1894-1917) krize ruské společnosti vrcholila. Rolníci se bouřili a zapalovali velkostatkářské usedlosti, dělníci stávkovali, vojáci a ná­mořníci projevovali pochopení pro revoluční propagandu, studenti demonstro­vali pod hesly „Pryč se samoděržavím. Ať žijí politické svobody“.

Do boje proti carismu nastupuje marxismus
V roce 1898 byla založena marxistická Ruská sociálně-demokratická dělnická strana. V Anglii měla plutokratická vláda za následek neslýchané zbída­čení proletariátu. V roce 1844 např. vydala zákon, podle něhož děti do 16 let směly pracovat v textilních továrnách nanejvýš 12 hodin denně.

V roce 1894 vypukla mezi Čínou a Japonskem válka kvůli Koreji. Během ní Japonci obsadili Port Arthur. Rusko se vmísilo do konfliktu, vytlačilo Japonce z přístavu a samo ho později obsadilo. A tady dostalo Japonsko znamenitou pomoc ze dvou stran. Ze strany ministerského předsedy Anglie, kterým byl tehdy Ar­thur James Balfour, onen židovský agent, který 2.září poslal Lionelovi Waltrovi Rothschildovi (r. 1917) dopis, o němž jsme se už zmínili. Iniciátorem dru­hé pomoci byl Jakob Schiff, šéf newyorského židovstva a velkobankovního domu Kuhn, Loeb and Co. Jakob Schiff se narodil ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byl jeho otec Rothschildovým makléřem.

Díky politické a finanční pomoci Anglie a Spojených států a s jejich vědo­mím uskutečnili Japonci „generální zkoušku na Pearl Harbor“. V noci ze 7. na 8.února 1904 bez vyhlášení války napadli ruské válečné loďstvo, kotvící nad Port Arthurem. Ruská baltická flotila pod velením admirála Rožes­vjeného, která byla vyslána na východ, musela v důsledku uzavření Suezské­ho průplavu, obeplout Afriku. Za spolupráce anglické tajné služby byla zasko­čena u ostrova Tasušima v korejském průplavu a zničena. Americký automo­bilový král Henry Ford v knize „Mezinárodní žid“ píše:

„Schiff využil zároveň tuto příležitost k tomu, aby ruské válečné zajatce v japonských táborech obeznamoval s myšlenkami, z nichž později vzešel bolševismus.“ (II.díl, str. 32).

Katastrofální porážku, v ruských válečných dějinách nevídanou, využilo ruské podzemí, popichované židy, k rozdýchávání revoluce, která vypukla zná­mou vzpourou na křižníku Potěmkin. Také ve Spojených státech se rozpoutala proticar­ská kampaň. Henry Ford nás na str. 115 informuje o tom, že mnoho židů opus­tilo Rusko jen proto, aby se po získání občanství USA mohli vrátit do Ruska jako „Američané“. Ruské úřady vzhlížejí na tyto lidi, jako na židy, podléha­jící příslušným zákonům. Američtí židé, pod vedením Jakoba Schiffa, odpo­vídali tím, že donutili prezidenta Tafta, aby v předvečer první světové války, v prosinci 1914 vypověděl americko-ruskou obchodní smlouvu z roku 1832 a tak citelně snížil ruskou válečnou připravenost. Ford výslovně dodává: „Frankfurt nad Mohanem zvítězil.“

Vstupem do války podepsal Mikuláš II. svůj ortel smrti
Dne 28.září 1914 zastřelil v Sarajevu student Gavrillo Princip rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželku. Princip byl členem tajné­ho spolku „Národní obrana“, vedeného zednářským majorem Tamkosi­čem. Leon de Poncins ve své knize „Tajemná židovská internacionála“ (Paříž 1936, str. 3) tvrdí, že Princip byl žid. Dne 28.července vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. A zde došlo k osudnému rozhodnutí cara Mikuláše ujmout se Srbska. Podceňoval síly vnitřní i vnější, které ho nenáviděli a byly rozhodnuty vy­užít válku k jeho likvidaci.

Do složité situace se dostali židovské anglické i americké kruhy. Pro ně byla nepříjemná vyhlídka vítězství jak Německa tak i Ruska. To dobře věděl hlavní iniciátor války císař Vilém II. a proto nepočítal s anglickou účastí a ještě méně s účastí americkou. Když však německé vojsko napadlo Belgii i ­přes její neutralitu, Anglie mu vyhlásila válku. Příslušné rozhodnutí britské­ho kabinetu bylo schváleno nejmenší možnou většinou jediného hlasu. Do války vstoupilo také Japonsko, které bylo zavázáno Anglii.

A zatímco padali první mrtví, mrzačili se první živí a bořila se první města, mezinárodní židovstvo zahájilo velkolepé přípravy k likvidaci carského Ruska. Manfred Adler na str. 47 své knihy píše, že většina socialistických a komunistických předáků byli zednáři. Výslovně uvádí, že:

„… Lenin, Trockij, Béla Kuhn a Kurt Eisner byli bratři nejvyššího 33. stupně skotského obřadu.“

Manfred Adler na str. 45 citované knihy uvádí, že jeden z vůdců evropské­ho socialismu v období mezi dvěma světovými válkami, bývalý ministerský předseda Henrich de Mann, napsal ve svých vzpomínkách, že už před první světovou válkou:

„… byla politika socialistických stran řízena ze stejných lóží, které řídili také politiku jejich zdánlivých protivníků, buržoazních liberálů. Intelektuální vůd­ci obou nepřátelských táborů, kteří se na veřejnosti potírali, byli v pod­statě manipulováni zednáři vysokých stupňů.“

První válečné měsíce byli pro Rusko úspěšné. Nejvyšší velitel ruské armády, velkokníže Nikolaj Nikolajevič obsadil Halič, už v září 1914 dobyl Lvov a překročil Karpaty. Brzy však v důsledku špatného zásobování, jednak odpad­nutím amerických dodávek, jednak sabotážními akcemi ruského podzemí na­stal obrat a ruská fronta se začala hroutit.

Mikuláš II. podepsal v noci z 15. na 16.dubna 1917 na nátlak Anglie a Francie abdikaci. Moci se ujala dočasná vláda v čele s eserem (tj. příslušníkem strany socialistů-revolucionářů, utvořené ze zbytků „Národní vůle“) Ale­xandrem Kerenským. Podle Forda („Mezinárodní žid“, I.díl, str. 231) byli oba jeho rodiče židé a jmenovali se Adlerovi. Po otcovy smrti se matka znovu vdala za Rusa Kerenského.

Carovou abdikací začala nová etapa americké politiky
Už v očekávání carovy abdikace přerušili Spojené státy 3.února 1917 diplomatické styky s Německem, ale s vyhlášením války počkali až po abdikaci – učinil tak 6.dubna. Dne 7.prosince vyhlásily válku Rakousku-Uhersku.

Ve své knize „Síly za Rooseveltem“ (Berlín 1941, str. 170) profesor dr. von Leers uvádí následující hlášení šéfa francouzské zpravodajské služby ve Washingtonu své vládě:

„V únoru 1916 jsme se poprvé dozvěděli, že se v Rusku připravuje revoluce. Bylo zjištěno, že této podvratné akce se zúčastnili následující osobnosti a firmy: Kuhn, Loeb and Co., židovský bankovní dům, řízený židem Jakobem Schiffem, židem Felixem Warburgem, židem Ottem Kahnem a ži­dem Jaromem H. Hanauerem, dále Guggenheim a Max Breitung.“

Na jaře 1917 začal Jakob Schiff poukazovat Trockému peněžní částky za tím účelem, aby v Rusku rozpoutal revoluci. Za stejným účelem dal k dispozici finanční obnos také newyorský židovsko-bolševický deník „Forward“. Trockého a jeho druhy zároveň financoval ze Stockholmu žid Max Warburg. Trockij do­stal finanční podpory také od Rýnsko-Westfálského syndikátu, který je též židovským podnikem, a od Trockého tchýně žida Jivotovského. Pokud si představíme, že židovská firma Kuhn-Loeb and Co. je ve spojení s německo-židovským Rýn­sko-Westfálským syndikátem, stejně jako se židovskou firmou Lazar Freres z Paříže a se židovskými bankami Günsberg v Petrohradu, Tokiu a Paříži a uvědomíme si, že zmíněné židovské obchodní podniky udržovaly úzké styky se židovskou firmou Speyer and Co. v Londýně, New Yorku a Frankfurtu nad Mohanem, stejně jako se židovsko-bolševickou Nye Banken ve Stockholmu, po­tom se zřetelně ukáže, že v bolševickém hnutí se výrazně projevil vliv mezi­národních podniků. Henry Ford („Mezinárodní žid“, II.díl, str.169) uvádí:

„Ve Spojených státech je víc bolševiků než v Sovětském svazu.“

Podle knihy amerického publicisty Cary Allena „Insidři“ (Wiesbaden 1931, str. 97) do bolševické revoluce investovali: Jakob Schiff 20 milionů dolarů, Max War­burg 6 milionů, lord Alfred Milner 5 milionů dolarů. Zároveň se tito pánové postarali, aby hlavní příjemce těchto peněz Trockij se co nejrychleji dostal do Ruska. Abychom si udělali představu o kupní síle těchto investovaných dolarů, musíme si uvědomit, že před I. světovou válkou se jeden dolar rovnal 5 rakouským koru­nám. Židovští vůdcové bolševické revoluce v Rusku dostali tedy asi 155 milionů rakouských korun, tj. víc než 1 miliardu československých korun za první republiky.

Lev Davidovič Trockij, vlastním jménem Bronstein, se narodil v židovské rodi­ně na Ukrajině v roce 1870. V roce 1907 utekl ze sibiřského vyhnanství do Spo­jených států, kde pracoval jako reportér v newyorských východních čtvrtích pro komunistické noviny. Koncem března 1917 ho jeho bohatí soukmenovci nalo­dili v New Yorku spolu s dalšími 275 židovskými revolucionáři, ale na první zastávce v kanadském přístavu Halifax byl Trockij zatčen a po pěti dnech propuštěn na zákrok tajemného žida „plukovníka Househo“.

Současně byl z dalekého Švýcarska vyslán v zaplombovaném železničním vagónu Vladimír Iljič Lenin. Iniciátorem této akce byl hamburský žid Max Warburg. Spolu s Leninem a jeho 5 miliony dolary odcestovala v tomto vagónu skupina mezinárodních, větši­nou židovských, revolucionářů z povolání, mezi nimi i Zinověv-Apfelbaum a Sokolnikov.

Potom už šlo všechno hladce podle plánů
Začátkem srpna 1917 byl do Petrohradu svolán VI. sjezd sociálně-demokratické strany Ruska, který se usnesl uskutečnit ozbrojené povstání za úče­lem vyrvání moci Dočasné vládě, kontrolované menševiky a esery. Dne 29.října toho roku se konalo rozšířené zasedání Ústředního výboru, na němž byli k zabezpečení tohoto povstání zvoleny tři výbory: sedmičlenné politické byro, osmičlenný vojensko-revoluční výbor a pětičlenné vojensko-revoluční ústředí. Členy těchto výborů bylo podle Poncinse 6 židů: Leib Bronstein (Trockij), Jakub Movčev Sverdlov, Gerson Aronov Apfelbaum (Zinověv), Leib Rosenfeld (Kameněv), Moises Salomovič Urický a Sokolnikov. Dále to byli dva Rusové Vladimír Iljič Uljanov (Lenin), Andrej Sergejevič Bubnov, jeden Gruzínec Josip Vissarionovič Džugašvili (Stalin) a jeden Polák Felix Edmundovič Dzeržin­skij.

V této souvislosti uveďme ještě jména tří židů, kteří ze 16. na 17.července zma­sakrovali v Jekatěrinburku 11 členů carské rodiny: Jakob Movčev Sverdlov, po němž byl Jekatěrinburk přejmenován na Sverdlovsk, Izak Goločenin a Jan­kel (Leon de Poncins: „Dějiny komunismu“, Vouillé 1973, str. 48).“

„V současnosti zná mizivé procento lidí fakta o mimořádné události, která pomohla zpečetit osud evropských židů v letech 1939-1945 – mezinárodní vyhlášení židovské finanční války Německu krátce po nástupu Adolfa Hitlera k moci a daleko před represivními zákony proti německým židům. V březnu 1933 zahájili nejvyšší zástupci židovské komunity celosvětový hospodářský bojkot Německa s úmyslem zničit jeho chatrnou ekonomiku, což mělo vést k pádu Hitlerovy vlády. Berlín poté odpověděl bojkotem židovského zboží. Prominentní newyorský právník Samuel Untermyer byl jedním z vedoucích agitátorů této kampaně. Židovskou akci popisoval jako „svatou válku“.

Ačkoliv nacistická strana vždy otevřeně vyjadřovala svůj odpor k židovské moci v Německu, na počátku roku 1933 se mohla vláda v Berlíně jen ztěží nazývat antižidovskou. Funkce říšského kancléře sice zaručovala Hitlerovy přední roli v koaliční vládě, ale tehdy měl ještě hodně daleko k pozdějším rozhodujícím pravomocím a postavení nezpochybnitelného vůdce německého národa. Neměl dokonce kontrolu ani nad ozbrojenými silami. Navíc samotné německé Židovské ústřední sdružení „Central-Verein“ odmítlo spekulace několika zahraničních židovských vůdců, že nová vláda v Berlíně záměrně vyzývá k protižidovským povstáním. Verein vydalo prohlášení, v němž informovalo, že v Německu nepanuje žádná alarmující atmosféra a vyslovilo nežidovskému obyvatelstvu důvěru: „Nevěříme, že se naši němečtí spoluobčané nechají unést pácháním ukrutností vůči židům.“

Na atmosféru této doby později zavzpomínal ve svém americkém exilu dr. Heinrich Brüning, Hitlerův předchůdce ve funkci kancléře, když si roku 1941 zapsal: „Na jaře roku 1933 zahraniční korespondenti líčili, že (berlínská) řeka Spréva je plná těl zavražděných židů. V té době nedošlo skoro k žádným útokům proti židům – s výjimkou předáků komunistické strany…Kdyby se byl režim,“ jak kousavě dodal, „choval k židům tak špatně od svého samého počátku, nebylo by pak možné vysvětlit fakt, že tak málo židů opustilo Německo před rokem 1938.“

Intenzita mezinárodní kampaně o protižidovských masakrech v Německu se od parlamentních voleb roku 1933 zdvojnásobila. Rozhořčení oponenti režimu páchali násilnosti v ukradených nacistických uniformách. Vláda schválila za tyto zločiny v převleku tvrdé tresty. Migrující novináři přiváželi z Berlína senzační zprávy. Jeden tvrdil, že Hitler nechal komunistickému vůdci Ernstu Torglerovi uřezat uši, další, že v jednom kanálu bylo nalezeno tělo redaktora „Rudé vlajky“ Hirsche a třetí, že bývalý předseda Komunistické strany Německa Ernst Thälmann byl umučen k smrti. Jako protiopatření pozval německý ministr propagandy Joseph Goebbels Seftona Delmera, britského novináře, který referoval o požáru Říšského sněmu, aby Torglera, Hirsche a Thälmanna ve vazbě navštívil. Londýnský „Sunday Express“ mu poskytl místo na první stránce a Goebbels ve svém článku vyzval emigranty, aby jmenovali jediného žida, který dosud zahynul. „Židé žijící v Německu,“ pokračoval, „zaujímají v národě tak nesmírný počet významných postů, že německý element se zdá být z vedoucích pozic téměř zcela vytlačen.“ Obvinil židy z toho, že podobné ohavné zkazky rozšiřovali i během světové války. „Německý národ má nyní něco jiného na práci, než aby připravoval židům krvavou lázeň a oddával se jejich trýznění.“ O několik dní později, na zasedání vlády 29.března, byl Hitler informován Göringovým špionážním oddělením Forschungsamt, které mělo monopol na odposlechy, o tom, že „zprávy o špatném zacházení (se židy) v prvé řadě poslal do Ameriky představitel Hearstovy tiskové agentury Deuss. Bylo to nade vší pochybnost zjištěno odposlechem jeho telefonických rozhovorů.“ Hitler souhlasil s tím, aby byl Deuss vyhoštěn ze země.

Přesto bylo židovskými vůdci v USA a Velké Británii rozhodnuto o nevyhnutelnosti vyhlášení války „utlačovatelské“ Hitlerově vládě. „Americký židovský kongres“ tak 12.března 1933 ohlásil na 27.březen masivní protest v Madison Square Garden. Nejvyšší velitel židovských válečných veteránů tehdy volal po americkém bojkotu německého zboží. Mezitím protestovalo už 23.března na 20 000 židů u newyorské radnice po shromáždění před Severoněmeckou společností pro námořní pojištění a lodní linkou do Hamburku. Zároveň začal být veden bojkot německého zboží skrze obchody a krámy v celém New York City. V Londýně odmítaly židovské restaurace obsluhovat německé hosty.

Podle londýnského deníku „The Daily Express“ z 24.března 1933 židé právě zahájili svůj bojkot Německa a jeho vlády. Novinový titulek hlásal: „Judea vyhlašuje válku Německu – Židé na celém světě jednotní – Bojkot německého zboží – Masové demonstrace.“ Článek popisoval blížící se „svatou válku“ a pokračoval výzvou židů, aby všude bojkotovali německé zboží a angažovali se v hromadných demonstracích proti německým ekonomickým zájmům: „Všechen Israel na celém světě je sjednocen k vyhlášení ekonomické a finanční války proti Německu. Zjevení svastiky jako symbolu nového Německa probudilo starý válečný symbol Judů k novému životu. Čtrnáct milionů židů, rozptýlených po celém světě, je semknuto jako jeden muž, aby vyhlásili válku německým perzekutorům jejich souvěrců. Židovský velkoobchodník opustí svůj podnik, bankéř svoji burzu a žebrák svoji nuznou chatrč, aby se připojil ke svaté válce proti Hitlerovým lidem.“

„Express“ dále uvedl, že Německo „nyní čelí mezinárodnímu bojkotu svého obchodu, svých financí a svého průmyslu…V Londýně, New Yorku, Paříži a Varšavě jsou židovští obchodníci spojeni v pokračování ekonomické křížové výpravy.“
Článek informoval, že „jsou činěny celosvětové přípravy k pořádání protestních demonstrací“ a oznámil, že „starý a znovu sjednocený národ Israele povede v útvaru s novými a moderními zbraněmi věčnou bitvu proti svým perzekutorům.“

S ohledem na budoucí události může být tato kampaň zcela jistě označena za „první výstřel“ druhé světové války. V podobném duchu ostatně psaly i židovské noviny „Natscha Retsch“, které se k bojkotu Německa vyjádřili takto: „Válka proti Německu bude vedena všemi židovskými obcemi, konferencemi, kongresy…každým jednotlivým židem. Takto bude válka proti Německu ideově oživovat a podporovat naše zájmy, které vyžadují úplné zničení Německa. Nebezpečí pro nás židy spočívá v celém německém lidu, v Německu jak celku tak individuálně. Musí být zneškodněno jednou provždy…Na této válce se my, židé, musíme podílet a to s veškerou silou a mocí, kterou máme k dispozici.“

Nicméně nóta, kterou stoupenci sionismu prostřednictvím „Sionistického sdružení Německa“ vydali telegramem 26.března, odmítla mnohá obvinění, učiněná proti národním socialistům, jako „propagandistická“, „lživá“ a „senzacechtivá“.

Silně nacionalistická německá vláda totiž poskytovala záměrům sionistické politiky – masové emigraci židů do Palestiny – významnou podporu. Tím, že vytlačovala německé židy z jejich mocenských pozic začal sionistický program „zpět do pradávné vlasti“ dopadat na úrodnou půdu. Sionisté se proto z těchto zištných důvodů do bojkotační kampaně odmítly zapojit.

Německý ministr zahraničních věcí Konstantin von Neurath židovský postup proti Německu odmítl a varovně prohlásil: „Co se týče židů, mohu jen říct, že jejich zahraniční propagandisté neposkytují svým souvěrcům v Německu žádnou službu tím, že vyvolávají skrze své zkreslené a nepravdivé zprávy o perzekuci a mučení židů u německé veřejnosti dojem, že se vlastně v boji se současnou německou vládou nezastaví před ničím, dokonce ani u lži a pomluvy.“

Ve Spojených státech zatím ministr zahraničí Cordel Hull telegrafoval rabínovi Stephenu Wiseovi z Amerického židovského kongresu a doporučoval mu opatrnost: „Zatímco tam (v Německu) bylo po krátkou dobu značné fyzicky špatné zacházení se židy, tato fáze může být považována prakticky za ukončenou…Stabilizace se projevuje na poli osobní perzekuce…Cítím naději, že situace, která způsobila takové široké znepokojení po celé této zemi bude brzy navrácena k normálu.“

Vůdcové židovské komunity své akce v Americe však ještě vystupňovali. Dne 27.března se skutečně konaly avizované souběžné demonstrace u Madison Square Garden, v Chicagu, Bostonu, Philadelphii, Baltimore, Clevelandu a na 70 dalších místech. Shromáždění v New Yorku bylo vysíláno do celého světa a jeho mluvčí prohlásili Německo za nepřítele židovských zájmů a slíbili jeho brzké ekonomické zaškrcení. V přímé odpovědi na tuto rezoluci vyhlásila německá vláda na 31.března jednodenní bojkot všech židovských obchodů v zemi. „Zítra,“ vyhlásil Goebbels na masovém shromáždění přenášeném rozhlasem, „nevstoupí do žádného židovského obchodu ani jeden německý muž nebo německá žena.“ Bude následovat třídenní lhůta k vyhodnocení účinnosti bojkotu a ten bude v případě potřeby opakován. Při ukončení bojkotu o půlnoci 1.dubna jásajícímu davu v parku Lustgarten Goebbels sdělil, že může bojkot velmi lehce obnovit. „Jestliže to musí být,“ hrozil, „tak německé židovstvo rozdrtíme.“

Ani po odvetných opatřeních německé vlády proti domácímu židům útoky vůči ní neustaly. Právě naopak. V Amsterodamu se uskutečnila mezinárodní židovská bojkotační konference, na níž se vyhodnotily výsledky a dohodly další kroky v tehdejší kampani proti Německu. Schůze se konala pod záštitou samozvané „Světové židovské ekonomické federace“, jejímž prezidentem se stal newyorský advokát s vlivnými politickými konexemi Samuel Untermyer. Přestože zde zazněla standardní obvinění a urážky německého národa a byla zde rovněž zaznamenána teorie „vyhlazování židů“, na jaře 1933 bylo zahájeno období diskrétní spolupráce Hitlerovy vlády se sionistickými židy. Výsledkem se stala tzv. Haavara-dohoda, usnadňující emigraci německých židů do Palestiny, která byla podepsána 25.srpna 1933.

Po zahájení hospodářského bojkotu Německa ze strany zahraničního židovského společenství však nacisté postupem času počali vzhlížet k veškeré židovské populaci jako k neloajálnímu obyvatelstvu. Židovsko-německé vztahy se nakonec vyhrotili s vypuknutím 2.světové války. Jako součást nepřátelských sil Spojenců se židé pod německou sférou vlivu stali oběťmi masových deportací do koncentračních táborů. Svým soukmenovcům příliš nepomohl ani předseda „Židovské agentury“ a „Světové sionistické organizace“ Chaim Weizmann. Tento budoucí první izraelský prezident v dopise britskému premiérovi Nevillu Chamberlainovi, zveřejněném „The London Times“ 6.září 1939, sdělil: „Přál bych si potvrdit, nejzřetelnějším způsobem, deklarace, které jsme já a moji kolegové učinili během minulého měsíce, a především minulého týdne, že židé stojí na straně Velké Británie a budou bojovat na straně demokracií…Židovská agentura je připravena dát urychleně vše do pořádku, aby použila sílu židovských mužů, technické schopnosti, prostředky, atd.“


Autor: Petr Cibulka
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2006022503

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: