Skip to content

Izrael a diktátoři kromě Mubaraka

21/02/2011

Larry Derfner, The Jerusalem Post

Není to tak, že bychom byli proti demokracii, říká se v Izraeli o Egyptě, máme pouze strach z toho, že islamisté a radikální arabští nacionalisté se chopí moci. Máme strach, že ztratíme mír. Jsme přímo na Egyptských hranicích – hned v přední linii. Milujeme demokracii, chceme demokracii pro všechny, určitě pro naše arabské sousedy, a samozřejmě nesnášíme diktátory – pouze se velice bojíme o naši bezpečnost a máme právo na to se o ni bát.

Tak zní v těchto dnech zpráva Izraele světu a je napůl pravdivá – máme legitimní obavy o naši bezpečnost vzhledem k tomu, co se děje v Egyptě. Část, která pravdivá není, je že Izrael je angažovaný ve věci demokracie a stojí proti diktaturám ve světě. Uvnitř „zelené linie“ ano, ale kdekoliv za ní – nejen na Blízkém východě, ale naskrz černou Afrikou, Asií a Latinskou Amerikou – demokracie byla pro izraelskou zahraniční politiku naprosto nerelevantní po roce 1970, stejně jako diktatury. Po dobu 40 let jedinou otázku pro naši zahraniční politiku pro celý třetí svět, kterou jsme si kladli spolu s našimi soukromími prodejci zbraní a „bezpečnostními poradci“, byla tato: Jakou máme výhodu co do politického a ekonomického zisku? Důkazem toho je, že Izrael měl „zvláštní vztahy“ s diktátory mnohem, mnohem horšími než Hosni Mubarak, v zemích daleko od Blízkého východu, kteří o islámském fundamentalismu neměli ani tušení.

Horší je, že jsme stáli proti lidovým revoltám, kterým na izraelsko-arabském konfliktu vůbec nezáleželo, a které byly veskrze demokratické. Vyzbrojovali a cvičili jsme oddíly, které chránily filipínského diktátora a kleptokrata Ferdinanda Marcose proti skutečnému hnutí „people power“ – takového, jaké vedla Corazon Aquinová, vdova po jedné z Markosových obětí, které přineslo demokracii této zemi v roce 1986.

Nedávný a nejjasnější příklad izraelské lhostejnosti vůči demokracii v zahraničí a jeho naprosté ochoty navázání blízkých politických, vojenských a ekonomických vztahů s tyrany, je spolupráce s režimem apartheidu v Jižní Africe. Když se celý svět, včetně USA, obrátil proti bílému režimu, Izrael setrval. Během dvou desetiletí jsme Jižní Africe prodali vojenské vybavení a služby v hodnotě několika miliard dolarů, přestože jsme údajně neporušovali mezinárodní sankce ze strachu ze ztráty americké zahraniční pomoci, jak napsal editor Foreign Affairs Sasha Polakow-Suransky, autor knihy Zamlčená aliance – tajný vztah Izraele s režimem apartheidu v Jižní Africe (The Unspoken Alliance – Israel’s Secret Relationship with Apartheid South Africa), která vyšla minulý rok.

Kromě Marcose, kromě vůdců apartheidu, udržoval Izrael blízké, lukrativní, politicko-vojenské-ekonomické vztahy s takovými, doslova, monstry, jako je Mobutu Sese Seko v Zaire, Papa Doc a Baby Doc Duvalierové v Haiti, Idi Amin v Ugandě (krátce, než nás vyměnil za Muammara Gaddafiho), Augusto Pinochet v Chile, Anastasio Samoza v Nikaragui a moha dalšími válečníky a vůdci eskader smrti.

V mnoha případech, pokud ne ve většině, jsme nebyli pouze jednou z mnoha zemí, které se chopily kořisti z války a represe. Naopak jsme v typickém případě hráli roli Robina, který pomáhá americkému Batmanovi v boji proti komunizmu – a když rebelové nebyli komunisté, pokud byli socialisté, nebo liberálové, nebo rolníci, nebo prostě pouze lidi, kteří měli dost tyranie a chudoby, tak jsme je my a naši američtí patronové nazvali komunisty (stejně jako jsme egyptské masy hanlivě označili jako džihádisty). Když koncem 70. let Jimmy Carter začal škrtat americkou vojenskou pomoc tyranům (včetně íránského Šáha, dalšího favorita Izraele) a když v 80. letech Kongres pokračoval v udělování těchto sankcí proti vůli Ronalda Reagana, Izrael byl připraven zalátovat díru.

„Izraelci nepletou lidská práva businessu do cesty“ řekl prominentní guatemalský pravicový politik v nedávném interview. „Zaplatíte a oni dodají. Žádné otázky, na rozdíl od gringos,“ citoval Prof. Benjamin Beit- Hallahmi z University of Haifa zprávu Reuters ve své knize Izraleská spojka – koho izraelská armáda vyzbrojuje a proč (The Israeli Connection – Who Israel Arms and Why) z roku 1987.

Jsou časy, kdy Izrael podporuje prodemokratické síly proti diktátorům, jako v případě íránských reformátorů proti Mahmoudovi Ahmadinejadovi a mulům, nebo jako předtím irácké Kurdy proti Sadámovi Hussainovi, povstání proti sovětskému komunizmu v roce 1989 a povstání rebelů v jižním Súdánu proti Sudánu v 60. letech (pozn. pravděpodobně i v nedávné době). Jsou zde pravděpodobně další případy, o kterých nevím. Ale v těch, o kterých vím, mají diktátoři, proti kterým je namířen odboj, něco společného: jsou nepřátelé Izraele. Nemáme problém s podporou diktátorům nebo oporování demokracii. Na čem záleží (kromě peněz, zejména pro naše soukromé žoldáky) je, že jste nepřítel našeho nepřítele. Pokud jste, ať jste kdokoliv, stáváte se našim přítelem. Toto byl vedoucí princip v izraelské zahraniční politice ve třetí světě po roce 1970 a je to naším vedoucím principem v Egyptě. Demokracie je pro proslovy.

(celý článek: Rattling the Cage: Israel and dictators, besides Mubarak)

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: