Skip to content

Malá polemika o nepokojích v Libyi, intervencích a imperialismu

06/03/2011

Množí se zvěsti o možné „humanitární“ intervenci NATO v Libyi, před kterou varují např. bývalý činitel CIA Philip Giraldi či kongresman Ron Paul. Intervenci velice fandí někteří čeští komentátoři (krásný příklad astrálního myšlení z paralelního vesmíru předvedl jeden komentátor na Neviditelném psovi – podle něj je každé znásilnění národa globálního jihu v posledních sta letech projev milosrdenství západu), naštěstí ale politici, kterých by se takové rozhodnutí týkalo, musí stát nohama na zemi a důsledky vojenské intervence se vším všudy (bombardování, mariňáci) realisticky zvážit, což dává naději na prosazení hlasu rozumu, kterým za dané situace, kdy občanské nepokoje zřejmě přešly v občanskou válku (válka Kaddáfího věrných se vzbouřenými bývalými představiteli režimu), je nevměšování – o tom např. Robert Naiman pro Truthout. Na druhou stranu ale již částečně k intervenci do konfliktu došlo, když západní země poslali vojenské „poradce“ povstalecké frakci. Z libyjské ulice – ne od opoziční frakce v armádě – jsou ohledně vnější intervence slyšet také hlavně zamítavé hlasy.
Vojenská intervence na suverénní území měly v historii skoro vždy imperiální charakter, ačkoli se někdy prezentuje jako „humanitární“. Vyznačuje se  vždy asymetrií poměru sil mezi intervenujícím a příjemcem intervence, na rozdíl od regulérní války. Pokusím se uvést pár historických příkladů, které by tento imperiální charakter intervence do vnitřních záležitostí suverénního státu objasnily, uvedu i ty sporné. Jelikož má kapacita nestačí na to, abych uvedl všechny příklady rád bych podnítil diskuzi se čtenáři.
Po skončení studené války mělo NATO dvě možnosti – „bo big or go home“, muselo najít ospravedlnění pro svou existenci, což v unipolárním světě s jedinou supervelmocí, se kterou se žádná další země nemohla (a stále nemůže) vojensky měřit, představovalo pro nominálně defenzivní alianci USA a evropských států problém. Následovala, jak víme, „humanitární“ intervence na Balkánu proti „genocidiálním“ Srbům, kde „imperiální“ a „humanitární“ motivy lze jen těžko rozlišit, a potom války na Blízkém východě, vedené s velkou pravděpodobností pod falešnou záminkou, kvůli které NATO dostalo další příležitost intervenovat – i když se jedná o zvláštní druh intervence (zejména Irák) – preemtivní válku, což je podle mého těžko pochopitelný postmoderní neokoloniální koncept, na nějž intelektuální kapacity běžných smrtelníku nestačí. Bylo by zajímavé zjistit, jestli jej vynalezli přímo v Pentagonu, nebo jestli si na to najali soukromou firmu typu RAND.
Z našich dějin bych jmenoval příklad křížové výpravy proti husitům v Čechách, tedy intervence na příkaz římského císaře Zikmunda, která měla potlačit kacířské husity a českou šlechtu, kteří neuznávali autoritu jeho a církve. Představa o státní suverenitě v tehdejší Evropě sice nebyla totéž co dnes (nebo totéž co v době po uzavření Vestfálském míru), ale lze, myslím, mluvit imperiální intervenci na území suverénního politického celku. Kacíři pak v myšlení té doby měli být za křížovou výpravu vděční, protože napravila jejich bludy – blahosklonné impérium napravilo špatné poměry.
Jelikož vestfálský systém reguloval vztahy mezi moderními (v nejširším slova smyslu) evropskými národními či multinacionálními státy, nedocházelo uvnitř Evropy k mnoha intervencím na území suverénních států (např. Francouzská revoluce proběhla bez vnější intervence) – tedy dokud byl systém stabilní, tj. zhruba do první světové války (Rakousko-Uhersko intervenovalo na Balkáně, Němci provedli anschluss Čech a Moravy – záminkou byla humanitární intervence ve prospěch sudetských Němců; dříve zažil systém krizi během napoleonských válek). Kolaps vestfálského systému předznamenal naši „postvestfálskou“ éru, jejíž nejjasnější manifestací je Evropská unie („sdílená suverenita“). Do té míry, do jaké byla Evropa v minulosti stabilní, byl nestabilní zbytek světa, jež se evropské státy snažily kolonizovat. Celá éra kolonizace byla ospravedlňována potřebou intervenovat na území barbarů za účelem šíření (evropské) civilizace. Kolonizace sice někam civilizaci skutečně přinesla, často ale za příliš vysokou cenu (zde se nabízí zejména srovnání Indie pod britskou nadvládou, jakkoli byla problematická, s Kongem – soukromou državou belgického krále Leopolda). Své křížící se imperiální aspirace si Evropa zkrátka vyřizovala mimo vlastní dvorek, přestože její uspořádání mělo antiimperiální charakter.
Čínská říše byla impériem par excellence: od okolních národů vyžadovala skutečnou či nominální podřízenost, na neakceptování rovných vztahů doplatila v 19. století ve střetu se západem. Kromě toho, že si v 18. a 19. století zřídila velké protektoráty na západ od vlastní Číny, měla v průběhu minulých staletí také tendence vojensky zasahovat do záležitostí okolních států, jako například v době nastoupení nelegitimního nástupce na trůn vietnamské dynastie Tran. Avšak z původní blahosklonného záměru napravit poměry na zemi přešlo na imperiální anekci Vietnamu. Vietnamský odboj se tehdy ukázal stejně účinný, jako později guerillová válka Vietkongu. Vietnam se díky porážce Číny stal regionální mocností (viz níže).
Další příklad imperiální intervence Číny je intervence proti lidovým nepokojům v Koreji v posledním desetiletí devatenáctého století, kdy se zájmy tohoto upadajícího impéria střetávaly se zájmy jiného impéria na vzestupu – Japonska. Tato intervence vedla k sino-japonské válce, která skončila porážkou Číny – vojenské dobrodružství draze zaplacené na reparacích.
V 19. a 20. století existuje asi mnoho příkladů intervencí pod falešnou záminkou, které mají v podstatě dobyvačný charakter, nejde tedy o vměšování do vnitřních záležitostí státu, ale o přímočaré kolonizování – napadá mě zvláštně odůvodněnou intervenci USA v Haiti, nebo invaze Rwandy do Konga (tu lze nejspíš zařadit rovnou do kategorie trestná – dobyvačná výprava).
Jeden příklad, kdy intervence udělala víc užitku než škody, je zastavení genocidy Rudých Khmérů sousedním Vietnamem. Zde asi skutečně převažuje „humanitárnost“ nad „imperiálností“, z čistě teoretického hlediska lze ale uvažovat i imperiálním motivu intervence, protože Vietnam v minulosti napodoboval imperiální Čínu a její tributární systém, a mohl se tedy nadále projevovat – i přes oddanost komunistické ideologii – jako „dobré impérium“, takže i zde byl rozpor mezi humanitární a imperiální motivací – to už je ale možná moc psychoanalyzuji…
Přinesla by intervence evropských států, USA, nebo jejich kombinace pod hlavičkou NATO v Libyi víc užitku než škody? Kdo z evropských států je dost – v dobrém či špatném smyslu – „imperiální“, aby takovou věc podnikl? Itálie, bývalý kolonizátor Libye, určitě ne. Koordinovaná akce evropských zemí pod hlavičkou EU zatím také nehrozí, o částečné intervenci v podobě prosazení bezletové zóny (tedy pouze bombardování – bez mariňáků) zatím uvažují jen Francie a Británie. Zbývá tedy USA a její podřízená struktura NATO. Je ale další válka či intervence v jejich možnostech, nehrozí při jejich angažmá na Blízkém východě malé „imperiální přepětí“? Na každý pád lze při aktuální situaci (která se blíží občanské válce) vážně pochybovat o užitečnosti intervence. Morální kredibilita Států má – zvláště mezi arabskými zeměmi – značně na kahánku, což by situaci mohlo zhoršit, třeba jako v případě, kdyby došlo k posílení lidové podpory Kaddáfímu, nebo vstup třetí strany do konfliktu. Civilní oběti a hrozba zastavení dodávek ropy, které by s sebou intervence přinesla, také mluví jasně proti intervenci. Celou polemiku bych shrnul několika slovy – komu chtějí USA a země NATO namlouvat šlechetné úmysly, pokud by se rozhodly k rozsáhlé intervenci, kterou by rádi viděli někteří „neokoni“? Kdo dnes vlastně věří na „dobré impérium“?

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: