Skip to content

Strategická logika sebevražedného terorismu

23/03/2011

Zemřít pro vítězství: Strategická logika sebevražedného terorismu (Dying to Win: The Strategic Logic of Suicide Terrorism) je kniha Roberta Papeho analyzující sebevražedný terorismus ze strategické, sociální a psychologické perspektivy. Analýza je založena na databázi sestavené Chicagskou univerzitou, kde je Pape ředitelem  Chicago Project on Suicide Terrorism. Závěr knihy je založen na datech o 315 kampaních sebevražedného terorismu po celém světě od 80. let až po rok 2003 (včetně) a o 462 individuálních sebevražedných teroristech. Kniha vyšla v květnu 2005 a dostalo se jí široké pozornosti tisku, veřejnosti a rovněž politiků. Papeho počin pochválili lidé tak různí jako je Peter Bergen, kongresman Ron Paul, Michael Scheuer (ex-CIA) a Noam Chomsky. Pape je častým hostem na Antiwar Radio.
Shrnutí dostupné na Wikipedii:

Úvod

1. kapitola: Rostoucí hrozba

Pape tvrdí, že zkompiloval první „databázi každého sebevražedného útoku po celém světě od roku 1980 po rok 2001 – celkově 315 útoků“. “ Data ukazují, že existuje pouze malá spojitost mezi sebevražedným terorismem a islámským fundamentalismem, či jiným z dalších světových náboženství… Co mají sebevražedné teroristické útoky více společného je specifický sekulární cíl: přimět moderní demokracie, aby stáhly své vojska z teritorií, která teroristé považují za svoji domovinu“. Je důležité, aby Američané chápali tento rostoucí fenomén.

2.kapitola: Vysvětlení sebevražedného terorismu

Pepe rozlišuje mezi demonstrativním terorismem, který vyhledává publicitu, destruktivním terorismem, kterému jde o donucování skrze hrozbu zraněním či smrtí a rovněž o mobilizaci podpory, a sebevražedným terorismem, při kterém se útočník skutečně zabije spolu s dalšími, zpravidla je čin součástí širší kampaně. Pro účely komparace jsou zvolena tři historická epizody: antičtí židovští zeloti, ismaelitštíí asasíni a japonské kamikadze. V období mezi 1945 až 1980 se nevyskytly žádné případy sebevražedného terorismu. Současný sebevražedný terorismus započal v Libanonu v roce 1980 a byl následován případy zahrnující teroristickou kampaň Tamilských tigrů (červen 1990), terorismus v Izraeli (1994), Perském zálivu (1995), Turecku (1996), Čečensku (2000), Kašmíru (2000) a v USA (2001). Čtyři kampaně ještě stále probíhaly počátkem roku 2004, kdy bylo Zemřít pro vítězství psáno. Tradiční pokusy o vysvětlení sebevražedného terorismu se soustřeďují na individuální motivy, ale jsou neúspěšné ve vysvětlení specifičnosti sebevražedného terorismu. Pokusy o ekonomické vysvětlení tohoto fenoménu přinesly „chabé“ výsledky. Vysvětlení sebevražedného terorismu jako formu soutěže mezi radikálními skupinami je pochybné. Pepe navrhuje alternativní vysvětlení „kauzální ligiky sebevražedného terorismu“: na strategické rovině sebevražedný terorismus vyvíjí tlak na demokratické státy, aby ukončily okupaci terirorií, která teroristé považují za svoji domovinu, přičemž na sociální rovině závisí na masové podpoře a na rovině individuální je motivovaný altruismem. „Co je nejdůležitější, je že sebevražedný terorismus je hlavně odpovědí na zahraniční okupaci.“

První díl: Strategická logika sebevražedného terorismu

3. kapitola: Strategie slabých aktérů

Ochota útočníků zemřít má strategickou hodnotu. Sebevražedný terorismus je zbraň slabých skupin neschopných „zapření“ a jakožto „donucovací strategie“ se opírá o trest a obzvlášť o „očekávání budoucí škody,“ což dodává váhu donucování.

4. kapitola: Útok na demokracie

Pepe tvrdí, že jeho první kompletní analýza sebevražedného terorismu ukazuje, že klíčem k jeho pochopení není náboženství, ale vůle „donutit demokracie, aby stáhly své vojenské síly z domoviny teroristů“. Načasování, nacionalistické cíle a útoky na demokracie ukazují jeho logickou, ne iracionální povahu.“Ve své podstatě je sebevražedný terorismus strategií národního odboje proti zahraniční vojenské okupaci demokratickým státem“. Zahraniční okupace je definovaná ve smyslu teritoriální kontroly (ne pouhé vojenské okupace). Cíle volené sebevražednými teroristy ukazují na nacionalistickou, ne náboženskou snahu. Hamas a Al-Kajda jsou detailněji analyzovány. Obecně vzato tvrdost okupace nemá se sebevražedným terorismem silnou korelaci.

5.kapitola: Učit se terorismu se vyplácí

Teroristé mají sklon připisovat úspěch své technice kdykoli je to možné. Pape tvrdí, že „nedávné kampaně sebevražedného terorismu… jsou asi v polovině případů asociovány se zisky pro politické účely teroristů.“ Úspěchy Hamásu lze jen těžko vyhodnotit, ale mluvčí Hamásu vyjadřují důvěru ve vlastní úspěch. Teroristé se od sebe učí navzájem, šíření metod proto není ani neracionální ani překvapivé. Sebevražedný terorismus ale nedokázal „přimět demokracie, jež jsou jeho cílem, aby opustily sledování cílů klíčových pro jejich národní bezpečnost či obohacení.“

Druhý díl: Sociální logika sebevražedného terorismu

6. kapitola: Okupace a náboženská různost

„Kořen sebevražedného terorismu je nacionalismus“ ne náboženství. Je to „extrémní strategie pro národní osvobození“. Toto vysvětluje, proč místní komunity můžou být přesvědčeny, aby předefinovaly sebevražedné a vražedné akty jako mučednictví ve prospěch komunity. Pape navrhuje nacionalistickou teorii sebevražedného terorismu, viděnou z pohledu teroristů. Analyzuje pojem okupace, domoviny, identity; ideu náboženské různosti přispívající k „vetřeleckému“pocitu z okupace; zahraniční okupace snižující relativní význam jazyka a náboženství a rozšířené vnímání metody sebevražedného terorismu jako „posledního úniku“. Statistická demonstrace vede k závěru, že „lineární“ vysvětlení je pro vysvětlení sebevražedného terorismu lepší než model „sebeposilující spirály“. V budoucnu je ale dost možný odlišný vývoj fenoménu sebevražedného terorismu a roli náboženství je potřeba více studovat.

7. kapitola: Demistifikace al-Kajdy

S našich rozšířených poznatků o al-Kajdě vidíme, že „přítomnost amerických vojenských sil pro bojové operace na domácím teritoriu sebevražedných teroristů hraje větší roli než islámský fundamentalismus v tom, zda se jedinci z dané země stanou sebevražednými teroristy al-Kajdy“. „Al-Kajda není ani tak nad-národní sítí stejně smýšlejících ideologů… jako spíš mezi-národní vojenská aliance národních osvobozeneckých hnutí, která spolupracují proti tomu, co vidí jako společnou imperiální hrozbu“. Povaha salafismu, sunnitské formy islámského fundamentalismu, je komplexní. Statistická analýza je nedokazuje vazbu mezi salafismem a terorismem, dokazuje ale vazbu mezi americkým vojenským angažmá v Perském zálivu. Propaganda al-Kajdy zdůrazňuje téma „křižáctví“, které je inherentně svázáno s okupací. Pape dochází k závěru, že „hlavní rys al-Kajdy“ je zachycen v jeho teorii.

8. kapitola: Sebevražedné teroristické organizace ve světě

Robert Pape zkoumá další kampaně, aby objasnil, zda „dynamika, která činí důležitým „náboženský rozdíl“, je přítomna v jiných teroristických kampaních, přičemž uznává obtíže tohoto průzkumu. Představuje podrobnou analýzu Libanonu, Srí Lanky, Sikhů v Pandžábu a kurdské PPK v Turecku. Jeho  závěr: „Náboženství v sebevražedném terorismu hraje roli, ale děje se tak hlavně v kontextu národního odporu“; ne Islám sám o sobě, ale „dynamika náboženského rozdílu“ je rozhodující faktor.

Třetí díl: Individuální logika sebevražedného terorismu

9. kapitola: Altruismus a terorismus

Pape presentuje durkheimovskou analýzu sebevraždy. „Mnoho aktů sebevražedného terorismu jsou vražednou formou toho, co Durkheim nazývá altruistická sebevražda“. Analytické problémy jsou připouštěny. Pape používá jako východisko srovnání s obecnými statistikami sebevražd. Tvrdí, že hromadná sebevražda, která je běžná u sebevražedných atentátníků, je ukazatel altruistické sebevraždy. Altruistická sebevražda je sociálně konstruovaný fenomén: např. u Hizballáhu v Libanonu, Hamas, Tamilských tigrů, u al-Kaiday. Altruistická povaha sebevražedného terorismu ukazuje, že počet potenciálních teroristů je vysoký, že sebevražedný terorismus má potenciál získat na atraktivitě a apelu, a že jakýkoliv pokus o určení teroristů (profilování) nebude úspěšný v určení většiny potenciálních sebevražedných teroristů.

10. kapitola: Demografický profil sebevražedného terorismu

„Obecně jsou sebevražední atentátníci zřídka izolovaní, zřídka se jedná o jedince s klinickou diagnózou psychické choroby či ekonomicky vyloučené jedince, jsou to naopak často vzdělaní, sociálně integrovaní, schopní lidé, u kterých lze očekávat, že budou mít úspěšnou budoucnost“. Pape mluví o problémech sběru dat. K analytickým účelům je mu v jeho „univerzu“ sebevražedných teroristů k dispozici 462 individuí. Sebevražední atentátníci Hizballáhu v období 1982-86 byli ze 71% komunisté/socialisté, z 21% islamisté , 8% křesťané. Obecně vzato mají sebevražední teroristé jen málo přes 20 let. V islamistických skupinách je relativně méně žen: “Islamističtí fundamentalisté můžou snížit počet sebevražedných teroristů tím, že odrazují určité kategorie jednotlivců“. Ženští sebevražední teroristé bývají starší než mužští. V žádném z dokumentovaných případů sebevražedného terorismu nemáme zdokumentovaný případ mentální choroby, i když se zde vyskytuje 16 případů osobního traumatu (např. ztráta blízkých). Arabští sebevražední teroristé jsou obecně vzato více vzdělaní než průměr a pochází z pracující či střední třídy. „Připomínají spíše ten druh politicky uvědomělých jedinců, kteří se zpravidla přidávají k sociálním hnutím, než nezvladatelné adolescenty či náboženské fanatiky.“

11. kapitola: Portréty tří sebevražedných teroristů

Dřívější práce měly sklon k emfazi iracionality sebevražedného terorismu, ale tyto generalizace se shodují spíše s daty z osmdesátých let, než s aktuálnějšími daty. Pape sleduje tři individuální případ: Mohameda Attu; Dhanu, mladou ženu z Jaffiny, „nejznámější sebevražednou atentátnici Tamilských tigrů“; a Saeda Hotariho z Hamasu.

Závěr

12. kapitola: Nová, vítězná strategie

Pape tvrdí, že přestože nelze zcela opustit Blízký východ, „vítězná strategie“ je při ruce. USA by měly definovat vítězství jako separátní cíl „poražení současného seskupení teroristů“ a měly by předejít vzniku nové generace. Odmítá pohled Fruma-Perleho, podle kterých je kořenem problému Islám. „Jeho kořenem je spíše americký militarismus“. Idea, že islámský fundamentalismus míří k světové dominanci je „čirou fantazií“. Pokus západu silou  přetransformovat muslimské společnosti „s velkou pravděpodobností zvětší hrozbu, které čelíme“. Navrhuje přístup „zahraniční vyváženosti“ (off-shore’ balancing): ustanovení lokálních aliancí a přitom udržovat kapacitu urychleného nasazení vojenských sil.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: