Skip to content

Cesta k míru Libyi aneb s pravdou a láskou na věčné časy

18/04/2011

Mírutvůrci B. Obama, N. Sarkozy, a D. Cameron napsali článek do NY Times nazvaný „Cesta k míru v Libyi“. Jak se by se dalo čekat, není to radostné čtení. V článku se silně dovolávají humanitárního účelu mise NATO v Libyi, to jim ale nebrání v konstatování, že Kaddáfi musí pryč. Ovšem pozor: ne silou, to se přece ve válce nedělá.

„Naší povinností pod rezolucí Rady Bezpečnosti OSN 1973 je chránit civilisty a to děláme. Nejde o to odstranit Kaddáfiho silou. Je ale nemožné si představit budoucnost Libye s Kaddáfim u moci. Je správné, že Mezinárodní trestní soud vyšetřuje zločiny spáchané na civilistech a strašlivé porušení mezinárodního práva. Je nemyslitelné, aby někdo, kdo se snažil zmasakrovat vlastní populaci, mohl hrát roli v budoucí vládě. (…) Režim se musí stáhnout z měst, která okupuje, včetně Adžedábíi, Musraty a Zintanu a vrátit se zpět do svých kasáren. Dokud je ale Kaddáfi u moci musí NATO pokračovat v operaci, aby byli chráněni civilisté a tlak na režim narostl. Potom může začít autentický přechod od diktatury k inklusivnímu (pozn. po čistce Kaddáfiho frakce?) ústavnímu procesu, řízeného novými vůdci. Aby se tento přechod povedl musí Kaddáfi nadobro odejít.“

Tato partička premiérů a prezidentů v tom má jasno: Kaddáfi je ze všech darebáků ten největší, a proto rozhodli  o tom, že už není legitimní vládce. Kaddáfimu hrozí, že bude postaven před Mezinárodní trestí soud a obviněn ze zločinů proti lidskosti apod.  – jen těžko by se mu snažili pověsit na krk obvinění z genocidy jako Slobodanu Miloševičovi. Je otázkou kolik lidí má Kaddáfi skutečně v tomto smyslu na svědomí, vezmeme-li v potaz, že užití síly vůči rebelii může být legitimní. Jak dokázat úmysl svévolně zabíjet civilisty, pokud Kaddáfi („legitimně“) bránil svůj režim? Právo není moje silná stránka a nemám příliš tušení, jak pánové hodlají s Kaddáfim „vyřídit“, z výhrůžného tónu trojky Obama-Sarkozy- Cameron, ale lze tušit, že mu bude měřeno nejpřísnějším metrem. Pochybuji, že Obama u něj bude velkorysý jako u Bushe, nad jehož zločiny – a myslím, že je na místě otázka, zda mu v tomto ohledu sahá Kaddáfi alespoň po kolena – jenom mávl rukou, případně navázal na Bushovy nejlepší tradice.

Za další je potřeba prošetřit alegace z bombardování civilistů, tedy forma užití síly, která by mohla Kaddáfiho usvědčovat z nerozlišeného zabíjení civilistů – dokonce ministr obrany Robert Gates a admirál Mullen přiznali, že nelze potvrdit údajné bombardování civilistů Kaddáfiho letectvem (Na otázku: “ Viděl jste nějaké důkazy o tom, že (Kaddáfi) skutečně otevřel palbu na vlastní lidi ze vzduchu? Máme o tom zprávy, ale máte o tom potvrzení z nezávislých zdrojů. Do jaké míry?“ Gates odpověděl: „Viděli jsme tiskovou zprávu, ale nemáme o tom důkaz.“ Mullen dále dodal, že „Nemáme naprosto žádný důkaz.“; ani trojka Obama-Sarkozy-Cameron nemluví o počtu mrtvých, pouze věří, že ochránili „desítky tisíc“ Libyjců); zprávy o bombardování civilistů zpochybnila i ruská armáda. Podle Human Rights Watch po dvou měsících obléhání města Misuraty přišlo o život 257 lidí, včetně vojáků a rebelů. Invaze byla také ospravedlňována Kaddáfiho slovy, že povstání bezmilostně potlačí, což bylo interpretováno tak, že hodlá masakrovat civilisty. Kaddáfi ale v proslovu mluvil jmenovitě o úmyslu zacházet s rebely, kteří se nevzdají. Nemluvil o civilistech, dokonce slíbil amnestii nebo možnost odejít do exilu těm rebelům, kteří složí zbraně. Proti jeho domnělé krvelačnosti mluví i fakt, že nepopravil spoustu vězněných rebelů (to vše viz článek Alana Kupermana pro Boston Globe).

Zajímavé, že naše trojka zdůrazňuje „bezprecedentnost“ a „historičnost“ rezoluce RB OSN o intervenci v Libyi. Sarkozy dokonce mluví o zcela novém „módu světového vládnutí“, který tato rezoluce otevřela. Více o tom Tony Cartalucci:

„Mezinárodní komunita“, o které mluví malí poskoci jako Joe Lieberman, nebo myšlenka „nového  modelu světového vládnutí po rezoluci RB OSN 1973“ jeho stejně neschopného francouzského protějšku N. Sarkozyho, nejsou koncepty, které zavedli tito „volení zástupci“, ale jsou spíš produkt korporátních think-tanků, které jim dávají klíčové body do proslovů. Je to korporátní-finančnická oligarchie, která tvoří „mezinárodní komunitu“, a která se chce chopit moci skrze „globální vládnutí“. Jejich cílem je eliminace národní suverenity a prosazení jejich agendy a zákonu-regulací, aby byla dosaženo homogenity napříč všemi národními hranicemi.
Abychom viděli, čí pohled Lieberman a Sarkozy zprostředkovávají, podívejme se na zprávu Brooking Institute  z února 2001 nazvanou „Libye je zkouškou nového mezinárodního řádu“. V něm mluví o nadřazenosti mezinárodního práva nad národní suverenitou a vidí případ Libye jako výzvu. Obávají se, že pokud by bylo Libyi dovoleno porazit „mezinárodní komunitu“, mohla by v důsledku být ohrožena její „rozhodnost a kredibilita.“
Jiná zpráva Brooking Institute nazvaná „Bifurkace středního východu“ se zmiňuje o možnosti „mobilizovat arabskou ulici“ za účelem konfrontace států jako je Libye, Sýrie, Írán – všechny jsou přímo jmenovány. Nikde nebyla zmíněna ropa, ani obrovské zisky, které by získali kontraktoři. Přestože to je hlavní podmět k tomu, aby se za kampaň postavili za regionální kampaně jednotlivé korporace, není to v žádném případě nejdůležitější podmět. Konečným cílem je světová vláda, eliminace hranic a monopolistický korporátně-finančnický kartel, který může systematicky eliminovat veškeré překážky k hegemonii – jinými slovy, sen všech oligarchů od počátku věků.“

Pro shrnutí: trojka Obama-Sarkozy-Cameron mají pevné předsevzetí ve jménu lidských práv a demokracie vše dotáhnout do konce, což vzhledem ke nešťastným výsledkům dalších dvou válek a „budování národů“ (nation building) USA a NATO v Iráku a Afganistánu nevěstí nic dobrého. Globalistický think-tank Brooking Institute, mozková kapacita, která stála za vznikem OSN či Marshallova plánu, který je sponzorovaný plejádou nadnárodních korporací (od Goldman Sachs přes Lockheed Martin až po Pepsi-Cola), a má od počátku svého vzniku má vazby na rodinu Rockefellerů, mluví o Libyi jako o zkoušce při přechodu k novému světovému řádu. Megaloman N. Sarkozy mluví o úplně novém precedentu pro světové vládnutí po rezoluci RB OSN 1973, americký senátor Lieberman vidí Libyi jako precedent pro útoky na další země, které čelí destabilizaci klasickým mixem akcí zpravodajských služeb a neziskovek, jako je Sýrie („Je zde nyní precedent, který v Libyi ustanovila mezinárodní komunita. A ten je správný.“). Je na místě skepse vůči zprávám, které přicházeli z Libye v době před rozhodnutím RB OSN o intervenci. Existují vážné důvody k podezření, že intervence v Libyi je součástí širší geopolitické strategie, a že tedy byla dopředu plánována (o tom např. Paul Craig Roberts, kongresman Dennis Kucinich,nebo Michel Chossudovsky) . Intervence v Libyi smrdí nejen pokrytectvím, ale i další zradou principů, které zastává ta skutečná mezinárodní komunita.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: