Skip to content

Polemika s Wallersteinovým názorem na strategii USA na Středním východě

13/05/2011

Známý sociolog a přední levicový myslitel Immanuel Wallerstein nedávno ve svém komentáři napsal, že intervence USA a zemí NATO v Libyi je „klamným manévrem“, který má odvést pozornost od revolt v regionu:

Celý libyjský konflikt z minulého měsíce – občanská válka v Libyi, vojenská akce proti Kaddáfímu pod vedením USA – není humanitárním zásahem a nemá co dělat ani se současnou světovou nabídkou ropy. Ve skutečnosti je to vše velký klamný manévr, vědomé odpoutání pozornosti od hlavního politického boje v arabském světě. V jedné věci je Kaddáfí naprosto zajedno se západními vůdci všech politických názorů. Všichni chtějí zpomalit, kanalizovat, kooptovat a omezit druhou arabskou revoltu. Chtějí zabránit tomu, aby změnila základní politické reality arabského světa a jeho roli v geopolitice světosystému.

Wallerstein si tedy nemyslí, že by pro intervenci byly rozhodující materiální ohledy, USA pouze ad hoc reagují na situaci, nad kterou ztratily kontrolu; snaží politicky co nejvíc získat, tedy udržet pro Washington příznivý status quo a budovat si image propagátora demokracie. Této teorii nelze odepřít určitá elegance, i když podle mého Wallerstein zapomíná na důležitá fakta. Wallersteinova teorie se např. vyhýbá úvahám o „deep politics“: vidí protestující v Libyi v příliš pozitivním světle, pouze jako masu lidí, kteří v „duchu roku 1968“ povstali proti neoliberálním u útlaku.

To v případě Libye moc nesedí: 1. Kaddáfi rozhodně nebyl demokrat, po ekonomické  stránce dereguloval a privatizoval státní majetek, na druhou stranu ale nebyl vyloženě servilní washingonským institucím; forma kapitalismu v Libyi byla v každém případě svérázná – bydlení zadarmo, velké příspěvky pro mladé rodiny, báječná stipendia pro studenty, atd.. 2. spolupráce rebelů s CIA; přítomnost džihádistů (jakýpak „duch roku 1968“); rukopis Washingtonu podřízených neziskovek na vyvolání protestů.

Je otázkou, kolik toho „ducha roku 1968“ v jednotlivých zemích, které zažívají sociální nepokoje vlastně je – situace v regionu je turbulentní a masové nepokoje jsou jistě projevem dlouho potlačované nespokojenosti, Libye se ale zdá být trochu jiný případ.

Wallerstein k intervenci skeptický, nějak mi však  u něj schází zohlednění toho, jaká by pro rebely byla alternativa bez pomoci západu, když nad Kaddáfim nedokáží zvítězit ani dnes. V čem by měl spočívat eventuální kompromis s Kaddáfim? Minimální mzda a sociální dávky snad nebyly na rozdíl od Egypta či Jordánu pro Libyjce problémem. Jinými slovy: jake progresivní reformy byly – jak Wallerstein tvrdí – Kaddáfim a západem potlačeny?

Je zde další věc, která je třeba vzít v potaz, ačkoli nám zboří uhlazený obrázek o upadající moci USA, které nestačí hájit svoji hegemonii (takto situaci Wallerstein interpretuje i ve svých dalších komentářích na toto téma: Střední Východ: zmatek mezi spojenci, Jsou Spojené státy unaveny válčením?), a tou je zájem Izraele, konkrétně bych poukázal na existenci tzv. Yinonova plánu, jehož vysloveným cílem je destabilizace muslimských zemí v regionu, případně vyprovokování jejich rozpadu, jako tomu došlo v případě Súdánu (jedna formulace v dokumentu dokonce mluví o rozpadu států na kmenové komponenty).

Další důvod, který nás chtě nechtě vede do oblasti konspiračních teorií, je  že Kaddáfi podle všeho ohrožoval (ať už skutečně nebo příkladem) zájmy nadnárodního bankovního kartelu a petrodolarový systém. Svůj názor na to má bývalý „lovec ekonomik“ John Perkins:

Podle MMF je libyjská centrální banka ze 100% vlastněná státem. MMF odhaduje, že banka má rezervy zlata v objemu skoro 144 tun. Důležitým faktem je, že v měsících před rezolucí OSN, která dovolila USA a jejích spojencům poslat do Libye armádu, Muammar al-Kaddáfi otevřeně prosazoval vytvoření nové měny, která by konkurovala dolaru a euru. Navíc apeloval na vůdce afrických a muslimských zemí, aby s ním vytvořili alianci, která by užívala tuto novou měnu, zlatý denár, jako primární formu peněz a médium zahraniční směny.
Spojené státy, ostatní země G-8, Světová banka, MMF, BIS a nadnárodní korporace se nedívají příznivě na leadery, kteří ohrožují jejich dominanci nad  světovými měnovými trhy, nebo kteří se snaží odpojit od mezinárodního bankovního systému, který preferuje korporatokracii. Sadám Hussain prosazoval podobná opatření jako Kaddáfi krátce předtím, než USA zaútočily na Irák.


Americká hegemonie je závislá
na preferenci zemí OPEC amerického dolaru pro obchod s ropou a recyklaci petrodolarů z těchto zemí do USA. Co by hypoteticky USA více motivovalo k intervenci – rozpad dolarové hegemonie, nebo šíření “ducha roku 1968” a jejich dobrá image? První možnost by implikovala dlouhodobé zákulisní plánování, ne ad hoc přijatý pochybný plán, o kterém píše Wallerstein. Uvidíme, jestli USA  a země NATO skutečně šli na Střední východ jenom proto, aby se hloupě prohrály a zase odtáhly (s bin Ladinovou DNA jako trofejí). Wallerstein sice má pravdu, že vnitropolitická situace – zvlášť rostoucí popularita Rona Paula – skutečně bude přát stahování vojsk, asi si ale nepřipouští možnost, že je na voliče připraveno eso v rukávu: Pearl Harbor číslo X, nebo jiná “nepředvídaná” situace.

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: