Americké nukleární zbraně v Evropě

View this document on Scribd

úryvky:

s. 1

Spojené státy v současné době vydržují v Evropě arzenál o 480 hlavicích. Hlavice jsou uloženy v osmi základnách v šesti zemích, převážně v severovýchodní Evropě. Z dalších čtyř základen, převážně ve východní oblasti Středozemního moře, byly nukleární zbraně odsunuty, mohly by však být znovu nasazeny.

s. 8

Německo zůstává nejvíce nuklearizovanou zemí se třemi nukleárními základnami (které jsou plně v provozu), může zde být uloženo až 150 bomb. Královské letectvo (RAF) v Lakenheath má 110 zbraní, což je v tomto regionu pozoruhodné číslo, přihlédneme-li k tomu, že se Sovětský svaz rozpadl. Itálie a Turecko mají každá 90 bomb a v Belgii a Holandsku je uskladněno 20 bomb (viz. příloha 1)

s. 24

Současné rozmístění jaderných zbraní v Evropě a jeho ospravedlnění je výsledkem více než 50 let trvající nukleární politiky. Velká část historie amerických jaderných zbraní rozmístěných v Evropě bylo nedávno zpřístupněna díky pilnému výzkumu založeném na dokumentech zveřejněných díky zákonu o svobodě informací (Freedom of Information Act). Tyto informace poprvé umožnily určit počet a typy jaderných zbraní rozmístěných v Evropě (viz. příloha 8 )

USA poprvé rozmístily jaderné zbraně do Evropy v září roku 1954, kdy první jaderné zbraně přišly do Británie. Během deseti let byly další zbraně rozmístěny v Německu, Itálii, Francii, Turecku, Nizozemsku, Řecku a Belgii; v roce 1974 počet hlavic dosáhl bezmála 7300 nukleárních válečných hlavic v Evropě; následně byl trend jasný: zásoby se musely zmenšovat.

Začátek snižování počtu jaderných hlavic nastal během let 1975 a 1980, kdy byl arzenál zredukován o více než 1000 hlavic. Tento vývoj probíhal souběžně s částečným stažením amerického jaderného arzenálu z Pacifického velitelství (USPACOM) poté, co studie ukázaly vážné bezpečnostní rizika a nadbytek počtu hlavic pro válečné plány.

s. 27

Cíl NATO … bylo donutit SSSR k vyjednávání o snížení počtu, nebo odstranění jaderných raket středního doletu (intermediate-range nuclear forces). Efektivita nových zbraní NATO jednoznačně způsobovaly starosti v Moskvě, ale protesty veřejnosti kolem Euro-raket významně zesílily tlak na NATO a USA, aby snížily jaderný arzenál v Evropě.

s. 29

Po zaniknutí Varšavské smlouvy a rozpadu Sovětského svazu zevnitř, válka většího rozsahu rozpoutaná Kremlinem byla to poslední, čeho se NATO mohla obávat. Evropa měla (po roce 1990) mnoho problémů, včetně občanských nepokojů v zemích východního bloku, jaderné zbraně byly naprosto nerelevantní pro tento boj. V silném kontrastu se vzletnou rétorikou užívanou na setkání NPG (The Nuclear Planning Group) (pozn. o údajné nepostradatelnosti jaderných zbraní v předcházení válečných konfliktů, kterými bylo ospravedlněno ponechání amerického jaderného arzenálu v Evropě po roce 1990), nastávající konflikt v Jugoslávii živě ukázal, že tvrzení, že další vydržování amerických jaderných zbraní v Evropě „věrohodné přispělo“ k prevenci války, je nesmysl.

s. 34

V době kdy NATO v prohlášeních ujišťovala o bezpečném uskladnění jaderných zbraní, americké letectvo se naléhavě snažilo řešit nedostatky. Generál Marrill McPeak, náčelník štábu amerického letectva, v říjnu roku 1992 varoval před zhoršenými praktikami vzhledem k bezpečnému skladování a zacházení s nukleárními zbraněmi a nařídil velitelům na všech úrovních, aby zhodnotily programy zaručující bezpečnost, aby bylo zajištěno přísné dodržení standardních výkonů.